V minulém článku jsem psala o tom, jak lidé uctívají televizi a raději věří obrazovce než vlastnímu teploměru. Ale počasí je jen začátek. Existuje totiž další věc, u které mají lidé na našem sídlišti "vypnutý mozek", a tou je DAC7.
Když se snažím sousedkám, co si přivydělávají prodejem drogerie, kosmetiky (zdravím všechny Avon lady a Oriflame expertky) nebo přeprodáváním věcí na Vinted, naznačit, že se na ně chystá digitální bouře, dívají se na mě jako na blázna. "Ale prosím tě, to je pro velké firmy, na mě nikdo nepřijde," mávnou rukou a jdou si pustit další díl seriálu.
Jenže realita je taková, že zatímco ony sledují televizi, digitální platformy už pilně reportují jejich data finančnímu úřadu.
Aby bylo jasno, DAC7 není strašák v televizi, ale realita. Finančák dostane echo o každém, kdo na platformách (jako jsou právě ty, přes které objednáváte zboží nebo prodáváte přebytky) splní jedno ze dvou kritérií:
Více než 30 prodejů za rok (což uděláte i s pár rtěnkami a krémy měsíčně).
Obrat nad 2 000 EUR (cca 50 000 Kč).
Protože věřit je těžké a vypnout mozek je snadné. Lidé raději žijí v iluzi, že jsou neviditelní. Když jim říkám pravdu, vidím v jejich očích ten odpor. Nechtějí slyšet, že jejich "šedý přivýdělek" už není šedý, ale zářivě viditelný pro stát.
A víte co? Je mi to jedno. Už mě nebaví nikoho zachraňovat nebo vysvětlovat věci lidem, kteří raději uctívají TV boha.
Těším se na ten moment, až ty dopisy s modrým pruhem začnou chodit. Ne proto, že bych jim přála něco zlého, ale pro ten klid, který nastane. Až mě celé sídliště začne nenávidět za to, že jsem měla pravdu (stejně jako s tím deštěm ve středu), konečně nastane ta pravá úleva.
Přestanou mě zastavovat s nabídkami krémů, přestanou mi vykládat, co bylo v roce raz dva, a já si budu moct v klidu projít chodbou se svým Reiki klidem v duši.
Pravda totiž bolí jen ty, kteří raději spí. Pro nás ostatní je to osvobození.