Bylo přesně 19:29 pozemského času, když v Galaktické radě 5. dimenze došla trpělivost. Slonice Tamara, hlavní komisařka pro vesmírnou logistiku, jen znechuceně zatroubila a jedním pohybem chobotu smázla zelenou ikonu z velitelské tabule.
"Dost!" zahřměla Tamara. "Slíbil doručení do osmi, sliboval virtuální seno o páté ranní, ale realita? Sedí v Chrášťanech na regále a křečkuje jeden obyčejný kabel!"
Netrvalo to ani vteřinu a Alzák byl teleportován pryč z teplého místečka v Galaktickém vedení. Přistál tvrdě na své domovské planetě, přímo doprostřed blátivého náměstí. Kolem něj se okamžitě srotil dav jeho vlastních druhů. Ale žádné vítání se nekonalo.
"Ty nemehlo zelený!" zařval na něj nejstarší skřetí dozorce. "Měl jsi ovládnout trh, a zatím jsi neporazil ani jednu odhodlanou ženu se Shamballou v srdci!"
Skřeti na domovské planetě se s ním nemazlili. Nadávky létaly vzduchem jako zkažená rajčata:
"Ty logistický omyle! Neumíš ani posunout krabici z bodu A do bodu B!"
"Ostudo naší rasy! Slíbíš ráno a doručíš v pět, až když všichni spí? To i hlemýžď v 5. dimenzi je rychlejší než tvoje expedice!"
"Běž radši leštit konektory do sklepa, ty digitální nulo!"
"Vypadáš jako plesnivá okurka a tvoje sliby mají váhu prázdné krabice od iPhonu!"
Za trest byl Alzák odsouzen k nekonečné směně v podzemních tunelech planety Skřetoid. Musí tam ručně, bez pomoci robotů, rozmotávat zauzlovaná sluchátka a leštit staré kabely k tiskárnám.
Zatímco on tam v prachu a tmě potichu pípá své "Máš to v AlzaBoxu... možná... někdy...", my tady v 5. dimenzi se jen usmíváme. Protože víme, že nad sloní sílu a klidnou mysl žádný uřvaný skřet nevyhraje.