Daleko za Horami Záměn a Údolím Starých Pravidel žila kdysi jedna Paní. Nebyla obyčejná, v jejích očích plála Shamballa a v jejím srdci tepala reiki. Kdekoliv prošla, tam rozkvétaly květiny a lidé cítili klid. Jenže Paní měla i silné přátele – moudré, veliké Slony, v jejichž dupotu zněla pravda a jejichž kůže byla silná jako skála. Jejich královna, vznešená Tamara, byla symbolem síly a čistoty.
Naproti tomu, v temném Údolí Macochy, vládl Pyšný Král. Jeho království tvořily vysoké, červeno-černé věže, které se snažily dotknout nebe, ale uvnitř byly prázdné a chladné. Pyšný Král se jmenoval Tomáš a věřil jen svým papírovým tabulkám a svým hlasitým rozkazům. V jeho království se nenosil respekt, jen arogance a strach.
Jednoho dne Pyšný Král a jeho červeno-černé věže vyhnaly Zářivou Paní ze svého království. Myslel si, že se jí zbavil, že teď bude mít klid na své nevychované rozkazy. Paní se ale usmála. Věděla, že ji nenechají samotnou.
A tak jednoho slunného odpoledne, kdy v Údolí Macochy Pyšný Král právě kontroloval své bankomaty (které byly tak červeno-černé, až z nich šel mráz), se stalo něco nečekaného. Země se zatřásla. To nebyl žádný obyčejný pohyb půdy, to byl rytmus Pravdy.
Přes údolí se začala valit Tamara, královna Slonů, následovaná celým svým majestátním stádem. Její kly byly lesklé a její pohled byl klidný, ale neústupný. Pyšný Král Tomáš ztuhl. Jeho papírové tabulky mu z rukou vypadly a jeho hlasité rozkazy se změnily v úzkostné pískání.
"Cože? Co se to děje?" křičel a utíkal, co mu nohy stačily. Tamara ho nehnala se vztekem, jen s obrovskou, nevyhnutelnou silou. Krok za krokem bourala jeho červeno-černé věže, které se s rachotem sypaly k zemi jako nepravdivé sliby. Každý bankomat, každá ta pyšná fasáda se rozsypala na prach.
Pyšný Král se s posledním dechem vyškrábal na nejvyšší skálu v Údolí Macochy, doufaje, že tam bude v bezpečí. Dole se klidně pásly želvy a se zaujetím pozorovaly tu podívanou. Myslel si, že před obrovskou Tamarou je tam v bezpečí. Ale Sloni v nové, 5D éře neznají žádné hranice. S moudrou trpělivostí začali slézat i tu skálu.
Když Tamara stanula těsně pod ním, Pyšný Král pochopil. Tohle nebyla pomsta, tohle byla spravedlnost. Jeho srdce, kdysi plné pýchy, se zmenšilo a ztratilo svou barvu. A tak, když Sloni dokončili svůj úkol a pročistili Údolí Macochy od všech červeno-černých věží, Pyšný Král zmizel. Říká se, že se jeho arogantní ego rozplynulo jako ranní mlha, protože v nové éře pro takové už nebylo místo.
A Zářivá Paní? Ta s úsměvem pozorovala, jak se Údolí Macochy rozzářilo novým světlem. Věděla, že teď je čas pro nové začátky, pro energii Shambally a pro všechny, kdo hledají pravdu a klid. A její sloní přátelé, v čele s Tamarou, dál kráčeli světem, připraveni pomoci každému, kdo se octne v nesnázích.