V pražské zoo bylo to ráno neobvyklé ticho. Slonice Tamara zrovna dokončovala svou ranní meditaci, když do výběhu vtrhla její kamarádka Lakuna. Lakuna nebyla jen tak obyčejná slonice; měla dar vidět věci, které ostatní přehlíželi, a teď jí chobotem nervózně kmitalo ve vzduchu.
„Tamaro, cítíš to? Ta energie je úplně... uječená!“ zatroubila Lakuna.
Tamara otevřela jedno oko a podívala se směrem k napajedlu. Tam, uprostřed hromady čerstvého sena, sedělo něco malého, svítivě zeleného a neuvěřitelně otravného. Byl to skřet Alzák. Vypadal, jako by právě vypadl z televize, a v rukou držel tablet, který zběsile blikal.
„Máš to nejlepší slevy! Sto tabletů týdně! Máš to u mě!“ ječel skřet na prázdný výběh.
Tamara se jen zhluboka nadechla. Jako zkušená mistryně energie věděla, že tohle je přesně ten typ „kletby“, kterou je potřeba vyřešit klidem, ne silou. „Lakuno,“ šeptla, „pamatuj na to, co jsme se učily. Žádná agrese. Jen čisté světlo a uzemnění.“
Lakuna přikývla. Obě slonice se postavily do kruhu kolem ječícího skřeta. Tamara začala vysílat jemnou, stříbrnou energii klidu, zatímco Lakuna se soustředila na to, aby skřeta „uzemnila“ – což v jejím podání znamenalo, že mu chobotem jemně, ale důrazně sebrala tablet a strčila ho hluboko do hromady mokrého bláta.
„Hele! Moje data! Moje reklamy!“ prskal Alzák a jeho zelená barva začala trochu blednout do hráškové.
„Pššt,“ udělala Tamara a jemně se ho dotkla chobotem na čele. V ten moment skřet ztichl. Ta ohromná síla klidu, kterou slonice po ránu vyzařovaly, byla silnější než jakýkoliv marketingový algoritmus. Alzák si sedl na zadek, vydechl a poprvé v životě se prostě jen díval na nebe nad Prahou.
„Je tu... ticho,“ zamumlal skřet překvapeně.
„To je ten nejlepší bonus, jaký můžeš dostat,“ usmála se Lakuna.
Zbytek rána strávili společně. Alzák už nekřičel, jen se učil od slonic, jak se správně drbat o kůru stromu. A Tamara s Lakunou věděly, že i ten nejzelenější chaos se dá vyčistit, když se na něj jde s láskou a trochou toho sloního nadhledu.