Po rádiu přišla na řadu další "modla" moderní domácnosti – televize. Zjistila jsem, že čím víc pracuji se svou energií (Reiki a Shamballa mi v tom otevřely oči) a čím častěji chodím za slony, tím méně snesu ten neustálý barevný blikot v obýváku. Tady je pár důvodů, proč jsem tu černou skříňku poslala na odpočinek.
Všimli jste si, že zprávy v televizi jsou vlastně jen přehlídka toho, co se kde nepovedlo? A mezi tím reportáž o tom, že "voda mrzne, když je pod nulou". Je to fascinující – banky slavnostně objevují virtuální karty po třech letech a televize nám zase s vážnou tváří servíruje banality jako převratné novinky. Moje vibrace tohle prostě odmítají přijímat.
Televize je plná seriálů, kde se padesát dílů řeší umělé problémy vymyšlených lidí. Je to jen digitální šum. Já raději sleduji slony v ZOO – ti mají v jednom pohybu chobotem nebo v jediném pohledu víc opravdovosti a hloubky než celé osazenstvo televizních studií dohromady. U slonů cítím klid a moudrost věků, v televizi jen snahu prodat mi další zbytečnost.
Televizní reklamy jsou mistři v tom, jak vám namluvit, že nejste dost dobří, pokud nemáte jejich produkt. Je to neustálý útok na naše podvědomí. Když ale televizi vypnete, najednou zjistíte, že jste naprosto v pořádku takoví, jací jste. Nepotřebujete, aby na vás z obrazovky někdo křičel, co máte jíst nebo kde si máte půjčit.
Zjistila jsem, že ticho v obýváku není prázdnota, ale prostor. Prostor pro vlastní kreativitu, pro meditaci nebo pro to, abych si v klidu vyřídila digitální resty (třeba těch mých 250 GB dat). Místo dálkového ovladače teď držím v ruce otěže svého vlastního života.
Televize mi slibovala okno do světa, ale byla to jen špinavá výloha. Ten pravý svět je venku, v napojení na přírodu, na zvířata a na vlastní nitro. Takže moje televize dál chytá prach a mně je skvěle. Místo sledování cizích příběhů si píšu ten svůj – a ten má, jak vidno, mnohem větší sledovanost!