Bezohlednost nejvyššího kalibru moje svědectví

Bezohlednost nejvyššího kalibru: Když jedna petarda vyleká sloní rodinu

Dnes kolem 13:00 se v okolí pražské zoo stalo něco, co se prostě nedá přejít mlčením. Zatímco většina z nás si užívá klid, někdo se rozhodl odpálit silnou petardu přímo u areálu, kde žijí ta nejcitlivější zvířata.

Rána, která změnila vše

Nejdříve se ozvala ohlušující rána. Ten zvuk byl tak silný, že i já jsem se lekla, ale pohled na sloní výběh byl mnohem bolestivější. Sloní holky – Lakuna, Janita a Tamara – okamžitě začaly plašit. Ten zmatek v jejich očích a neklid byl vidět na první pohled.

„Klid, já jsem tady“

V tu chvíli jsem věděla, že musím něco udělat. Promluvila jsem na ně. Jen pár prostých slov: „Klid, já jsem tady,“ pronesených s co největším klidem, který v sobě díky své práci s energiemi mám. Jako by mě slyšely. Místo aby se rozutekly v panice, zastavily se a schoulily se těsně k sobě, aby u sebe našly vzájemnou ochranu.

Proč to lidé dělají?

I když vyhláška jasně zakazuje pyrotechniku v okolí zoo po celý rok, stále se najdou jedinci, pro které je chvilková „zábava“ víc než klid a zdraví zvířat. Je to bezohlednost nejvyššího kalibru.

Dnes jsem podala oficiální podnět na Magistrát i do Zoo Praha. Nejen proto, že se to nesmí, ale proto, že ty sloní holky si zaslouží náš respekt a ochranu. Příště už u nich nemusí stát nikdo, kdo by je uklidnil.

Nevšímavost, která bolí

Možná je problém v tom, že plno lidí už neslyší tak dobře jako já. Nebo, co je horší, tyhle rány prostě ignorují a přijde jim to normální. Jenže pro zvířata, která vnímají každý otřes a každý vysoký tón, to normální není nikdy.

Zatímco ostatní návštěvníci možná jen pokrčili rameny a šli dál, já jsem cítila tu změnu energie v celém výběhu. Viděla jsem ten okamžitý strach, který ty sloní holky spojil do jednoho vystrašeného celku. To, že jsem na ně promluvila, nebyl jen instinkt – byla to nutnost zareagovat na něco, co ostatní přešli mlčením.