Bankovní školka: Proč si se Spořitelnou připadám jako na dětském hřišti u báboviček

Máte pocit, že banka je seriózní instituce, kde pracují profíci v oblecích? Po mé poslední zkušenosti s Českou spořitelnou mám spíš pocit, že jsem se omylem ocitla v pavilonu opic nebo v hodně špatně vedené mateřské školce.

Bábovička jménem „Stížnost“

Před měsícem jsem podala stížnost. Zákonná lhůta klepe na dveře, a co udělají „děti“ ze Spořitelny? Pošlou mi e-mail, že na tom stále pracují, protože to vyžaduje „spolupráci více útvarů“. V překladu do lidské řeči: „Učitelko, já tu bábovičku ještě nemám hotovou, protože mi Franta z vedlejší třídy sebral kyblíček.“ Zatímco oni se plácají na písečku, já už nejsem v první třídě. Moje stížnost už totiž dávno leží v PDF formátu v datovce České národní banky. Takže zatímco si v bance hrají na schovávanou, „inspektor“ z ČNB už se shora dívá, jak jim to stavění nejde.

Hra na schovávanou s kartou

Vrcholem bankovní schizofrenie je jejich marketing. Přišel mi e-mail, že na mě „čeká karta“ a že ji mám začít používat. Milá Spořitelno, ta karta už v systému dávno neexistuje! Je to jako když dítě tvrdí, že snědlo kaši, ale má ji rozmazanou po celém tričku. Pravá ruka neví, co dělá levá, a robot vesele rozesílá nabídky na karty, které už jsou dávno „v koši“.

Když dospělí používají technologie (v 9:19 ráno)

Zatímco se v „bankovní zoo“ ozývá bušení do prsou, jak jsou digitální a lidští, já jsem zvolila cestu dospělých.

• 23. března v 9:19 ráno odešla moje žádost o změnu účtu datovkou na ČSSZ.

• Žádné papíry, žádné prosíky na pobočce.

• Moje intuice mi už teď ukazuje, jak se loga ČSSZ a ČSOB v systému propojila.

Závěrečný zvoní, odcházím do vyšší třídy

Dětské hřiště ve Spořitelně mě už nebaví. Už mě nebaví jejich arogance schovaná za prázdné fráze. Podle mých informací jim za poslední rok ubylo 100 000 platebních karet. Nejsem v tom tedy sama – lidé prostě ze špatně vedených školek utíkají tam, kde se k nim chovají jako k partnerům.

Můj herní plán je jasný:

1. 4. nebo 5. května: Důchod poprvé „pípne“ v ČSOB (v mé nové, dospělé bance).

2. 6. května: Jdu do Spořitelny naposledy. Ne si hrát na píseček, ale definitivně jim sebrat své hračky (peníze) a odejít středem.

Ponaučení pro bankovní zoo? Když se ke klientům chováte jako k dětem, nemůžete se divit, že vám utečou za lepším dobrodružstvím.