Proč je Průhonický park moje srdcovka
Jsou místa, kam se člověk zajde jen projít, a pak jsou místa, kam se vrací pokaždé, když si potřebuje vyčistit hlavu, zpomalit a znovu se nadechnout. Přesně takovým místem je pro mě Průhonický park.
Hned za hranicí rušné Prahy se tu otevírá úplně jiný svět. Stačí projít branou a ruch velkoměsta, spěch i každodenní starosti zůstanou venku. Všude kolem je ticho přerušované jen šuměním stromů, zpěvem ptáků a bubláním Botiče, který se parkem klikatí přes jezy, tůně a meandry.
Na Průhonickém parku miluju hlavně to, jak přirozeně působí. I když ho s obrovským citem vybudoval hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca, člověk tu nemá pocit umělé kulisy, ale živé, dýchající krajiny. Každé roční období tu má úplně jinou tvář:
• Na jaře se park probouzí do svěží zeleně a rozkvétají tu proslulé rododendrony a azalky, které hrají všemi barvami.
• V létě nabízejí staré stromy a údolí Botiče příjemný stín a chladivý klid od vody.
• Na podzim se hladiny rybníků zrcadlí ve zlatých, měděných a rudých listech, takže každá cesta vypadá jako obraz.
• V zimě má park zase zvláštní tichou důstojnost, kdy vyniknou skalní výchozy, tvary stromů i romantická silueta zámku nad vodou.
Pro mě je Průhonický park víc než jen památka UNESCO nebo tip na nedělní výlet. Je to místo klidu, respektu k přírodě a tichého spojení se světem kolem nás. Místo, kde člověk nemusí nic řešit, nikam spěchat – stačí jen jít, dívat se kolem sebe a být tam. A přesně proto zůstává mojí srdeční záležitostí, ke které se budu vždycky ráda vracet.