Pohádka o tom, jak tenisové míčky utekly od Dubu  na Chodově přímo do Krčského lesa

Byla jednou jedna běžkyně, která měla svůj sportovní svět celkem jasně srovnaný. Když se řeklo Chodov a Krčák, znamenalo to pro ni jasné tempo, stabilní krok a čistou hlavu v přírodě. Jenže pak přišla doba covidová. Tělocvičny zavřely, svět se otočil vzhůru nohama a lidem začalo tak trochu strašit ve věži.

A v téhle zvláštní době vznikl nápad – tenis.

Nebyly to žádné ladné výměny v bílém jako na Wimbledonu. Všechno to začalo přímo u Dubu na Chodově, u tamní tenisové zdi, hned na kraji lesa. Místní lidé i kolemjdoucí mě do té doby znali výhradně jako někoho, kdo kolem nich v klidu prosviští v běžeckých botách. Když mě ale poprvé uviděli u zdi s raketou v ruce a odhodlaným výrazem, ještě netušili, že se právě stávají svědky historické katastrofy.

Dala jsem do prvního úderu veškerou nahromaděnou covidovou energii. Míček nevydal ten pěkný, tlumený sportovní zvuk. Vydal zvuk jako dělová koule. Místo odrazu od zdi přeletěl beton s takovou razancí, že jen o kousek minul zaskočené přihlížející. Druhý pokus trefil spodní hranu zdi tak precizně, že mě odražený míček knokautoval přímo do holeně.

Tím u Dubu začala velká tenisová emigrace.

Míčky pochopily, že setkání s mou raketou zavání o život, a uplatnily základní instinkt přežití. Každý žlutý tenisák si našel vlastní cestu ke svobodě. Protože je stěna hned u lesa, neměly to k úpěku vůbec daleko. Po divokých odrazech o hranu zdi nabíraly neskutečnou rychlost a mizely v prvním křoví.

Z tréninku se místo tenisu stala čirá přespolní atletika. Běhala jsem, skákala přes kořeny, lovila míče z větví a po celém kraji lesa pořádala záchranné výpravy. Legendy praví, že ty nejvyděšenější míčky se u Dubu nezastavily, vzaly to přes mýtinu a zmizely hluboko v hvozdech Krčského lesa. Tam prý žijí dodnes, schované v mechu mezi srnkami, a klepou se hrůzou pokaždé, když v dálce zaslechnou svist tenisové rakety.

Když se mě pak máma nedávno znova zeptala na tenisovou stěnu, jen jsem se usmála. Byla to ostuda po celém okolí, na kterou jen tak nezapomenu. Raketa tak zůstává bezpečně schovaná, trenérce raději nic neříkám a já se s úlevou vracím ke svým běžeckým botám. V lese mezi stromy totiž žádný míček lovit nemusím!