Proč miluju pražskou zoo i přesto, že mi v roce 2023 zatlali tipec s roční permanentkou na denní docházku
Jestli si někdo myslel, že když v roce 2023 pražská zoo zrušila ty božské neomezené permanentky, tak mě tím odradí od denních návštěv, tak mě sakra podcenil. Já totiž nemám jen tak ledajakou potřebu tam chodit – já mám prostě provozní závislost na zvířecím pozorování, kterou nezastaví žádný úřední šiml ani korporátní marketingové rozhodnutí!
Představa, že si člověk chce skočit do zoo jako pro rohlíky do krámu – prostě se jen tak projít, podívat se, jak se má gorilí tlupa, jestli sloni nezapomněli snídat, a zkontrolovat, jestli v Troji všechno funguje –, dostala tenkrát pořádnou ránu. Když permanentky zrušili, chvilku to vypadalo jako menší apokalypsa. Ale co si budeme povídat, vášeň pro zvířata a potřeba utéct před lidskou blbostí (a drbnami z okolí) je silnější než jakýkoliv ceník.
A proč ji i přes to všechno miluju dál?
Protože zvířata na rozdíl od lidí neřeší papíry. Gorily v pavilonu ani medojedi se mě nikdy nezeptají, jestli mám invalidní důchod, jakou mám raketu, nebo jestli jsem si lístek náhodou neobjednala přes nějakou složitou aplikaci s tříhodinovým časovým slotem. Kouknou na mě tím svým moudrým pohledem a je jim úplně fuk, co si šušká okolí.
Protože ta procházka za to prostě stojí. I když to teď člověk musí logisticky promyslet, ta atmosféra, čistý vzduch pod Vrtulí, šumění stromů a absolutní klid v duši, jakmile vstoupím do brány, za ty peníze zkrátka stojí.
Protože jsem nezmar. Když si zoo usmyslí, že mi zruší permanentku, já si z toho udělám svou osobní misi. Budu tam chodit dál, protože Trojská kotlina je moje území, a žádné administrativní škrty mi nezabrání v tom, abych si užila svůj den mezi svými oblíbenými zvířaty!
Zoo Praha zkrátka i přes tyhle finanční kličky zůstává místem, kde má člověk na chvíli pocit, že svět dává smysl. A já se tam prostě budu vracet dál, protože mě nic nezastaví!