Prosinec má být obdobím klidu, rozjímání a sváteční pohody. Když jsem se v prosinci 2025 vydala na Rybovu Českou mši vánoční na Průhonickém zámku, těšila jsem se na krásný kultivovaný zážitek, duchovní atmosféru a pohlazení po duši v kouzelném prostředí. Místo toho jsem si ale odnesla otřesný zážitek, kvůli kterému silně přemýšlím, že už tam znovu v životě nekročím.
Během samotné mše ještě všechno působilo důstojně, ale ten pravý šok přišel hned po jejím skončení. Jakmile dozněl poslední tón a lidé začali odcházet, jako by z nich veškerá sváteční nálada okamžitě spadla. Kamkoliv jsem se otočila, tam se najednou spustilo šeptání, hodnocení druhých a chladné pomlouvání. Místo toho, aby si lidé v sobě nechali doznít tu krásnou hudbu a atmosféru zámku, měli potřebu okamžitě řešit, kdo jak vypadá, co má na sobě nebo co v životě udělal špatně.
Ten kontrast byl naprosto otřesný. Ta vlna lidského jedu a negativity, která vypukla hned po skončení, zcela přebila veškerou krásu, kterou si člověk z mše mohl odnést.
Když se po skončení akce ocitnete uprostřed davu lidí, kteří se okamžitě pustí do drbů a falešných úsměvů, dostaví se neuvěřitelně těžký pocit. I když stojíte přímo mezi nimi, připadáte si jako kůl v plotě – úplně sami, cizí a odříznutí od všeho.
V ten moment si člověk naplno uvědomí, jak obrovský rozdíl je mezi prostým pobytem mezi lidmi a skutečným lidským teplem. Než být součástí prostředí, kde se lidé po doznění hudby hned takhle ošklivě změní, to je člověku tisíckrát lépe o samotě.
Tato zkušenost mi jen potvrdila to, co už dávno cítím. Není nic horšího než předstíraná sváteční nálada, pod kterou se po skončení programu okamžitě odkryje závist a lidská zlomyslnost.
Na Průhonický zámek se nepochybně ráda vrátím na procházku do parku, do ticha a k přírodě, která na nic netlačí a nikoho nepomlouvá. Ale na hromadné akce typu Rybovy mše už me po tomhle zážitku nikdo nedostane. Můj vnitřní klid má totiž mnohem větší hodnotu.