Máme psí návyky aneb Sprejerka u Hamráku u MHD 188

Představte si klasický přírodovědný dokument na ČT2: klidný hlas vypravěče popisuje majestátní slony a žirafy v africké savaně a vysvětluje, jak si zvířata úzkostlivě značkují své teritorium. A pak vypnete televizi, vyběhnete si dát pár pohodových kol kolem Hamráku, dorazíte na zastávku autobusu 188... a zjistíte, že naše lidská civilizace na tom s těmi pravěkými instinkty vlastně není o nic lépe.

Každý pejskař to zná. Procházka se čtyřnohým miláčkem není o chůzi, ale o zastavování u každého druhého patníku, rohu budovy nebo sloupu pouličního osvětlení. Pes se na místo zahledí s hlubokou filozofickou vážností, zvedne labku a zanechá světu jasný vzkaz: „Tady jsem byl já, Alík, a tenhle sloup teď patří mně.“

A přesně tenhle stejný rituál se očividně odehrává i v hlavě moderní pouliční „umělkyně“.

Představte si tu scénu: Člověk má za sebou skvělý běh, plíce plné čerstvého vzduchu, v hlavě čistý klid a energii. Přijde na zastávku MHD 188, čeká na autobus a najednou to uvidí v přímém přenosu. Místo zvednuté tlapky přijde zvednutá ruka se sprejem a místo rohu budovy si to odnese plachta nebo stěna. Pssst, pssst – a je to tam. Černý tag, podpis, čmáranice.

Instinkt nepustí. Potřeba zanechat po sobě stopu a dát celému záběhlickému vesmíru vědět „já jsem tu byla“ prostě zvítězila nad tisíciletími lidského vývoje. Žádná vysoká estetika, žádná Mona Lisa – jen čisté, nefalšované značkování teritoria ve stylu sídlištního dvora.

Člověk se nad tím musí jen pousmát. Zatímco někdo potřebuje k potvrzení své existence plechovku s barvou a zastávku autobusu, jinému stačí vyběhnout do přírody, udržet si svůj vnitřní klid a pozorovat svět s čistým nadhledem.

Takže až budete příště čekat na 188-ku u Hamráku a uvidíte na stěně čerstvý sprejový podpis, nemusíte se zlobit. Stačí si vzpomenout na dokument o divočině a pomyslet si: Instinkty jsou prostě mocná věc.