Moje první cesta příměstským autobusem do Průhonic: Proč mít kupón v mobilu byla absolutní noční můra

Cestování příměstskou dopravou vypadá na papíře úplně jednoduše. Nastoupíš, ukážeš předplatní kupón v aplikaci a jedeš. Jenže realita umí připravit scénář, na který tě žádné oficiální přepravní podmínky nepřipraví. Zvlášť když se poprvé vydáš příměstským autobusem z Opatova směrem na Průhonice a spolehneš se výhradně na mobil.

Ten pocit, když stojíš u řidiče a aplikace stávkuje

Pamatuji si to jako dneska. Nastupuji předními dveřmi do nacpaného příměstského autobusu. Za mnou zástup spěchajících lidí, řidič s nepřístupným výrazem zírá před sebe a čeká, až přiložím telefon k čtečce nebo ukážu platný kupón v aplikaci Lítačka.

A v tu chvíli to začalo.

Otevřela jsem aplikaci a QR kód s kuponem prostě nenaskočil. Displej svítil, aplikace se načítala, točila kolečkem, pak spadla. Otevřela jsem ji znova, připojení na data zrovna na konečné vypadlo, nebo se aplikace rozhodla provést "nepostradatelnou" aktualizaci přímo v momentě, kdy jsem stála tváří v tvář řidiči.

Stála jsem tam jako absolutní pako. Cítila jsem na sobě pálivé pohledy celé fronty za mnou, která chtěla jen co nejrychleji odjet. Řidič si otráveně povzdechl, já s mírnou panikou v očích klepala na zamrzlou obrazovku a zkoušela restartovat aplikaci. Po neskutečně dlouhých třech minutách trapného ticha se kupón konečně uráčil zobrazit.

Tenkrát jsem si zařekla: Mít dlouhodobý kupón nahraný výhradně v aplikaci v telefonu už nikdy více.

Proč raději zůstat u plastové karty

Zkušenost mě naučila jednu zásadní věc. Aplikace je skvělá věc na nákup jednorázových jízdenek nebo vyhledávání spojů, ale pro dlouhodobý kupón je fyzická plastová karta jednoduše k nezaplacení:

• Fyzická karta nevyžaduje baterii ani signál: Nepotřebuješ mobilní data, nezradí tě slabá baterie v zimě ani zamrzlý operační systém.

• Rychlost: Přiložení karty k čtečce trvá sekundu. Nemusí se nic otevírat, rozsvěcovat displej ani nastavovat jas.

• Nulový stres: Ušetříš si infarktové stavy před frontou cestujících.

A ironie osudu? O dva roky později zavedli nástup všemi dveřmi

Největší gól na celém příběhu je to, co přišlo o dva roky později. Po letech povinného nastupování pouze předními dveřmi a ukazování jízdenek řidiči zavedli na příměstských linkách nástup všemi dveřmi.

Dneska už člověk nemusí projít tou klasickou „uličkou hanby“ u řidiče, kde musel pracně obhajovat svůj načítající se displej. Cestující jednoduše nastoupí kterýmikoliv dveřmi a kupón řeší jen v případě, že do vozu přistoupí revizor.

I přes tuto skvělou změnu ale zůstávám věrná plastové kartě. Ta vzpomínka na to, jak tam stojím jako pako a zápasím s telefonem, je totiž až příliš živá!