Jak se ztrapnit na hamru Zaběhlice

Jak se ztrapnit na Hamru: Inline brusle ve skříni aneb Trenér na inline brusle

Máte doma skříň? A máte v té skříni kolečkové brusle, na které sedá prach už od doby, kdy byl internet ještě na kabelu? Gratuluji, máte ideální startovní pozici pro to, abyste ze sebe na pražském Hamru udělali naprostého legendárního exota.

Představa je totiž vždycky nádherná. Sluníčko svítí, vy se elegantně nesete po asfaltu jako ladná laňka, vítr vám vlaje ve vlasech a lidi okolo si šeptají: „Páni, ta jede tak lehce, to musí být bývalá krasobruslařka!“

Reality check přijde přesně ve chvíli, kdy brusle vyndáte ze skříně.

Krok 1: Anatomie bruslí z roku 2014

Vytažení bruslí ze dna skříně připomíná archeologický výzkum. Jsou to věrné kousky zhruba z roku 2014 — což znamená, že pamatují ještě éru, kdy se nosily bokové džíny a v rádiu pořád dokola hrálo Happy od Pharrella Williamse. Kolečka jsou od toho roku 2014 tak trochu hranatá, ložiska při zatočení vydávají zvuk mlecího mlýnku na kávu a plast na přezkách vykazuje jasné známky únavy materiálu. Ale vy se nedáte. Vstříknete do nich trošku oleje na šicí stroje, oprášíte pavučiny a prohlásíte: „To je v pohodě, tyhle poctivé skvosty ještě něco vydrží!“

Krok 2: Příjezd na Hamr a festival špatné koordinace

Příjezd k zaběhlickému Hamru je klíčový. Obujete se už na lavičce u parkoviště, protože přece nebudete nesourodě nosit boty v batohu. V tu chvíli nastává první kritický moment: Stoupnutí si a celková koordinace pohybů.

Tělo, které nestálo na kolečkách od roku 2014, okamžitě spustí panický reflex a veškerá motorika jde do háje. Místo ladné laňky se z vás během sekundy stává čerstvě narozené kolouškovské mládě na ledu, které se snaží dirigovat symfonický orchestr:

• Hlava chce dopředu, ale tělo se nekontrolovatelně kácí dozadu.

• Pravá noha ujetě zabírá vpravo, zatímco levá noha se rozhodla stávkovat a jede úplně do protisměru.

• Ruce žijí vlastním životem — divoce rotují ve vzduchu jako splašené větrné elektrárny, pěstmi do vzduchu tlučete neviditelne mouchy a snažíte se chytit cokoliv stabilního.

• Nohy vám ujíždějí do tvaru písmene X (a vzápětí O), kolena do sebe narážejí a vy se křečovitě držíte první značky nebo lampy, kterou potkáte.

Krok 3: Geniální nápad – Zjednejme si trenéra!

Když zjistíte, že se nedokážete posunout ani o pět centimetrů bez toho, aby vám před očima neproběhl celý váš dosavadní život, přichází spása. Trenér!

Přijede mladý, vysportovaný klučina, který se v roku 2014 dost možná teprve učil chodit. Usměje se, podívá se na vaše historické brusle i na vaše rozhozené končetiny a řekne: „Máš to v pohodě, stačí chytit těžiště, synchronizovat ruku s nohou, pokrčit kolena a jdeme na to.“

• Těžiště: Ztraceno někde v hlubinách minulého desetiletí.

• Koordinace Ruka–Noha: Když máte dát levou nohu dopředu, vystřelí vám pravé rameno nahoru a do toho nekontrolovatelně mrknete pravým okem.

• Pokrčená kolena: Způsobují okamžitou nekontrolovatelnou třesavku celého těla.

Trenér vám trpělivě vysvětluje základní odraz, zatímco vy ho držíte za předloktí s takovou intenzitou, že mu zastavujete krevní oběh, a druhou rukou se snažíte vyvažovat vzduch jako provazochodec nad propastí. Všechny malé děti kolem vás prosviští rychlostí blesku na svých nejnovějších blikajících bruslích a ještě se stihnou otočit a s úsměvem se zeptat: „Pani, proč tak máváte křídly?“

Krok 4: Hrozba jménem Trenérka I. třídy

Aby toho nebylo málo, v průběhu lekce vás přepadne ještě jedna paralizující myšlenka: Co kdyby mě tu v téhle póze teď potkala moje vlastní trenérka I. třídy?!

Představa, že okolo projde uznávaná kapacita s diplomem I. třídy a uvidí vaše skloněná záda, vlající rukávy a nohy složené do neidentifikovatelného geometrického tvaru, je čistá noční můra. Ta by totiž na místě chytila infarkt a zaručeně by z toho byl zralý malér — buď by vám okamžitě odebrala veškeré sportovní licence, nebo by vás pro výstrahu rovnou zapsala do učebnic metodiky jako odstrašující případ pod kapitolu „Jak se sportovec NIKDY chovat nemá“.

Krok 5: Brzdění (neboli „Nějak to dopadne“)

Když už se vám pod dohledem mladého trenéra podaří rozjet na neuvěřitelnou rychlost cca 3 km/h, přichází zásadní otázka: Jak zastavit? Trenér vás učí brzdit patou. Jenže vysvětlete nohám bez koordinace, že má jedna vyjet dopředu a zvednout špičku! Místo elegantního přibrzdění vytrčíte zadek, rukama opíšete obří kruh v ostružiní a zbrzdíte se až o první živý plot.

Jediné, co tedy bezpečně funguje, je:

1. Nejbližší travnatý břeh (střemhlavý skok s prvky volného pádu).

2. Nejbližší pevná překážka (popelnice, lavička, cizí psa venčící pán).

3. Hlasitý výkřik: „POZOR, NEBRZDÍM A NEANIMOVALA JSEM POHYBY!“

Výsledek?

Po hodinové lekci s trenérem jste sice neujeli ani stometrový okruh kolem rybníka, ale zato máte:

• Spálených 800 kalorií z čistého strachu a divokého mávání rukama.

• Trenéra, který přemýšlí o změně profese na instruktora jógy.

• Strašák v podobě trenérky I. třídy, před kterou se musíte příště maskovat parukou a slunečními brýlemi.

• Modřinu na zadku ve tvaru Hamerského rybníka a vytahaná ramena.

• A hlavně jistotu, že brusle z roku 2014 půjdou zpátky do skříně... alespoň do příštího týdne!

A jak jste na tom vy? Leží vám doma taky jedny skříňové brusle z roku 2014, koordinace pohybů na úrovni rozbitého robota a trenérka I. třídy v zádech?