O tom, jak slonice Tamara vymetla mraky ze Spořilova

Na okraji Prahy, tam, kde se rozkládá sídliště Spořilov, se jednoho dne usadil podivný nešvar. Mezi domy se začala plížit šedivá mlha. Nebyla to ale obyčejná mlha z počasí – byla utkaná z mračení, sousedské závisti, pomluv a té těžké negativity lidí, kteří zapomněli, jak se usmívat. Lidé na sebe byli nevrlí, v obchodech se mračili a vzduch byl tak těžký, že se v něm špatně dýchalo i ptákům.

Zářivá Paní, která na Spořilově pracovala se svou Shamballou, to cítila každým coulem. "Takhle to dál nejde," řekla si. "Tady už nestačí jen jemná energie, tady je potřeba pořádný sloní dupot!"

A tak zavolala svou nejlepší přítelkyni, královnu Tamaru.

Tamara se nezdráhala. Jednoho rána, právě když se negativní lidé chystali vyrazit ven, aby si začali stěžovat na počasí a na život, se na obzoru Spořilova objevila obrovská silueta. Tamara nekráčela po silnicích, kráčela přímo skrze ty šedivé mraky.

Když došla doprostřed sídliště, udělala něco nevídaného. Pořádně se nadechla a ze svého chobotu vypustila tak silný, čistý zvuk, že se okna v panelácích rozdrnčela. Nebyl to zvuk hněvu, byla to vibrace radosti a síly.

Negativní lidé, kteří se schovávali za svými záclonami a kuli své šedivé plány, najednou pocítili zvláštní neklid. Ta sloní vibrace byla pro jejich negativitu nesnesitelná. Tamara začala chobotem nabírat tu šedivou mlhu a vyfukovat ji vysoko do atmosféry, kde se pod náporem slunce měnila v duhu.

Potom Tamara začala tančit. S každým jejím dopadem na zem se ze Spořilova uvolnil jeden starý šrám. Ti nejvíce negativní lidé, kteří odmítali otevřít svá srdce, najednou pocítili neodolatelnou touhu se sbalit a odejít někam, kde je ještě starý svět plný stěžování. Tamara je prostě "vyfoukala" za hranice Prahy.

Když slunce zapadalo, Spořilov zářil. Vzduch byl lehký, lidé na sebe na ulici poprvé po letech mrkli a Zářivá Paní mohla v klidu pokračovat ve své práci. Tamara se na ni podívala, spokojeně zamávala ušima a pomalým, majestátním krokem se vrátila hlídat čistotu 5D světa.

Od té doby se říká, že když na Spořilově ucítíte jemný závan větru a uslyšíte v dálce zatroubení, je to Tamara, která dává pozor, aby se negativita nikdy nevrátila.