Mise Trenérka

Odtajněný spisek z Údolí slonů: Mise Trenérka

Slonice Tamara stála u plotu výběhu, chobusem si zamyšleně poklepávala na čelo a sledovala skupinku návštěvníků, kteří se marně snažili trefit odpadkový koš prázdnou lahví od kofoly.

„Hrůza. Žádný švih, žádná práce nohou,“ mručela si pod fousy. Její kamarádka měla totiž velký sen – chtěla se naučit pořádný bekhend a vyrazit na kurty na Hamr do Záběhlic. Jenže najít v Praze tenisového trenéra, který by měl dostatek strpění (a kurt s nosností alespoň čtyři tuny), se ukázalo jako nadlidský úkol.

Tamara se proto rozhodla vzít věci do vlastních nosních dírek a sepsala inzerát na tabuli u krmítka:

HLEDÁ SE TENISOVÁ TRENÉRKA! Požadavky: Trpělivost, kondice, tolerance k mírně nadrozměrnému obutí. Náplň práce: Naučit moji kamarádku podání, které nerozbije okolní skleníky. Odměna: Nekonečné množství banánů a jistota, že na kurtu vám nikdo nebude překážet.

První zájemci se začali hrnout celkem rychle.

Jako první dorazil ambiciózní trenér z jednoho vyhlášeného pražského klubu. Přikráčel v bílých šortkách, s kšiltem dozadu a sadou nejmodernějších raket. „Takže základ je práce trupu,“ začal suverénně. „Vaše kamarádka musí při švihu lépe vytáčet boky!“ Tamara si představila, co se stane, když její kamarádka v plné rychlosti „vyttočí boky“ na antuce na Hamru. Pět přilehlých kurtů by okamžitě zmizelo pod vlnou zvířeného prachu a okolní chatky by utrpěly těžké otřesy mozku. „Děkujeme, zavoláme vám,“ zamávala mu Tamara chobotem a jemně ho posunula směrem k východu.

Druhý kandidát byl silový specialista. „To chce tvrdý dril! Tisíc podání denně!“ hřímal. Když mu však Tamara ukázala uzpůsobenou raketu z dubového kmenu a vysvětlila mu, že míček z logistických důvodů nahrazují medicinbalem, trenér zbledl, zamumlal něco o náhlé indispozici a uskočil za nejbližší bambus.

Tamara už začínala být zoufalá. Procházela se po výběhu a přemýšlela, jestli nepodat inzerát přímo do Záběhlic na Hamr, zda by se tam nenašla nějaká odvážná duše.

Nakonec se u výběhu zastavila paní v mírně obnošené šustákovce, která s klidem anglického lorda pozorovala, jak druhá slonice zrovna chobotem elegantně zvedá ze země malý kamínek a cvrnká ho přesně do dřevěného žlabu.

„Ten cit v rukách... tedy v chobotu... to je neskutečné,“ podotkla paní. „Žádná křeč, čistá dráha pohybu. A ten postoj! S tímhle těžištěm ji na síti nikdo neprolobuje.“

Tamara zbystřila. „Vy rozumíte tenisu?“ „Trénuji ho přes dvacet let,“ usmála se paní. „A řeknu vám jedno: na antuce na Hamru je hlavní mít klidnou hlavu, pevné nohy a umět soupeře trochu ustát. A řekla bych, že síla úderu tady chybět nebude.“

Tamara si spokojeně odfoukla, až to prořídlo v řadě přihlížejících dětí. Mise byla splněna. Už chybělo jen jediné – vyřešit, jak propašovat pětitunovou kamarádku přes vrátnici na Hamru tak, aby si obsluha myslela, že jde jen o trochu většího rekreačního hráče v zimní bundě.