Dlouho se mluví o tom, jaké je v pražské zoo „toxické prostředí“ a jak jsou chudáci zaměstnanci pod tlakem. Stačí se ale projít hlavním vchodem, otevřít oči a člověk hned vidí, kde je skutečná pravda. Zatímco média řeší kauzy o přísném vedení, návštěvník naráží na něco úplně jiného: nefalšovanou lidskou lennost.
První kontakt se zoo jsou turnikety. Místo akčních lidí, kteří chtějí, aby návštěva začala s úsměvem a svižně, tam vidíte postavy, které se pohybují jako ty nejpomalejší želvy v pavilonu plazů. Každý pohyb vypadá jako nadlidské úsilí, každý pozdrav stojí očividně příliš mnoho energie.
Místo toho, aby svou práci dělali s láskou a hrdostí, že můžou pracovat v takovém prestižním místě, se mnozí chovají, jako kdyby byli zrovna na dovolené. Jenže za tuhle „dovolenou“ berou plat a návštěvník je ten, kdo na jejich laxnost doplácí svým časem.
Co vidí běžný návštěvník:
Absence zájmu: Kdyby tu práci dělali s láskou, vypadalo by to úplně jinak. Usměvavý personál a svižný provoz by byl standardem, ne zázrakem.
Schovávačky: Lidé, kteří raději zalezou někam do rohu pavilonu, aby nebyli vidět a nemuseli nic dělat.
Laxnost: Neochota, která se maskuje za „únavu z práce“, zatímco ve skutečnosti jde o absolutní nezájem.
Dnes je moderní o každém, kdo chce výsledky a disciplínu, říkat, že je zlý nebo že provozuje bossing. Zaměstnanci si stěžují na „přísnou ředitelku“ nebo tvrdé vedení, ale pravda je taková, že jen nechtějí slyšet pravdu o své vlastní lennosti.
Když po vás někdo chce, abyste u těch turniketů nespali a v pavilonech se neschovávali před prací, není to šikana. Je to základní požadavek na někoho, kdo pracuje v jedné z nejlepších zoo na světě. Kdyby do té práce dali alespoň kousek srdce, nemuselo by se o žádné „přísnosti“ vůbec mluvit.
„Je snadné svalovat vinu na vedení, když se vám nechce pohnout zadkem a práce s láskou je pro vás cizí pojem.“
Obětí tady není personál, který si plete směnu s odpočinkem, ale návštěvník. Ten platí nemalé vstupné a pak se musí dívat na to, jak zaměstnanci raději studují texturu zdi v pavilonu, než aby hnuli kostrou. Celá kauza o bossingu v zoo je jen zástěrka pro lidi, kterým vyhovuje nic nedělat a jakýkoliv nárok na výkon označují za útok na svou osobu.
Příště, až uslyšíte o tom, jak je vedení zoo „přísné“, vzpomeňte si na ty želvy u turniketů. Možná je ta přísnost přesně to, co tohle místo potřebuje, aby se z „dovolenkové nálady“ personálu stal zase profesionální servis.
Do ZOO Praha chodím často, takže situaci a chování personálu sleduji dlouhodobě, minimálně od dob covidu.“
Tento článek neni obhajoba Miroslava Bobka ale ukázání jak to vidí běžný návštěvník