Věřím si, věřím si, věřím si aneb Jak nám školství zničilo sebevědomí

Opakovat si to před zrcadlem jako mantru zní možná trochu jako z psychologického semináře z devadesátých let, ale když si to člověk řekne třikrát za sebou, ucítí zvláštní věc. Nejen lehkou naději, ale především hluboko zasypanou vrstvu vzdoru proti všem těm rozdaným červeným propiskám, které nás od první třídy učily přesný opak.

Naše školství totiž mělo jedinečnou schopnost: nevyrábělo sebevědomé osobnosti s vlastní intuicí, ale vystresované hledače správných odpovědí.

Všechno to začínalo nenápadně. Člověk přišel do třídy plný zvědavosti a přirozené radosti ze světa. Jenže místo toho, aby se učil objevovat, dostal do ruky sešit s přesně narýsovanými okraji a jasný pokyn: „Vybočíš-li o milimetr, dostaneš pětku.“

Chyba nebyla brána jako přirozený krok k pochopení věci, ale jako zločin. Rudá propiska učitele na papíře nesvítila jako návod, jak to udělat lépe, ale jako stigma. „Tohle nevíš. Zase špatně. Sedni si.“ A s každým dalším podtrženým řádkem se z nás pomalu, ale jistě vytrácela odvaha říct vlastní názor, zkusit něco po svém nebo se prostě postavit za svůj pocit.

Škola nás vytrénovala v tom, že autorita má vždycky pravdu – i kdyby mluvila naprosté nesmysly o pětitisícových kupónech na MHD nebo strašila kolapsem světa u turniketu. Učila nás zpochybňovat vlastní úsudek a neustále se ohlížet po okolí s otázkou: „Udělal jsem to dobře? Myslím si to správně? Neřekne mi za to někdo něco?“

Výsledek? Vyrostli z nás dospělí, kteří mají problém věřit vlastnímu instinktu, i když mají všechny trumfy v ruce. Dospělí, kteří raději uvěří nejistému blufu cizího člověka, než aby se opřeli o vlastní zkušenost a rozum.

Ale to nejlepší na tom všem je, že školní docházka jednou skončí. A s ní může skončit i ten přísný učitel, kterého si nosíme v vlastní hlavě.

Když si dneska třikrát za sebou řekneš „věřím si“, není to jen prázdná fráze. Je to čistá revoluce. Je to škrtnutí nad všemi těmi starými známkami, poznámkami v žákovské a cizími pochybnostmi. Protože ani ten nejpřísnější učitel, ani paní u turniketu, ani nikdo jiný nemá skener na to, co v tobě opravdu je.

Někdy prostě člověk musí projít kolem slonice Tamary, nadechnout se a definitivně vrátit vysvědčení těm, co ho psali.