Lidé se mě často ptají na věci, které už byly. Chtějí rozebírat staré křivdy, minulé chyby nebo cesty, které už dávno nikam nevedou. Moje odpověď je ale vždycky stejná: Ticho. Ne proto, že bych zapomněla, ale proto, že v minulosti se nedá dýchat.
Představte si, že pečete dort. Když se nepovede, když zůstane uvnitř syrový a sražený, co uděláte? Budete ho týden pozorovat a analyzovat, proč se to stalo, nebo ho prostě vyhodíte a příště to uděláte jinak? Mluvit o minulosti je jako pokoušet se jíst ten zkažený dort. Jen vám z toho bude špatně. Já volím čistý stůl.
Mluvení o tom, co bylo v lednu minulého roku nebo před deseti lety, vyžaduje obrovské množství energie. Tuhle energii ale potřebuji tady a teď – na boj s přítomnými systémy, na svou práci a na svůj klid. Každé slovo o minulosti je investice do něčeho, co už neexistuje. A já odmítám investovat do prázdna.
Všude kolem nás jsou lidé, kteří žijí z drbů a z toho, co „kdysi někdo řekl“. Jsou jako zamrzlí u turniketu, přes který se bojí projít. Já už těmi turnikety prošla. Vidím ty masky, vidím tu línou snahu se v tom babrat, ale odmítám se stát součástí toho příběhu. Pokud mě chcete poznat, dívejte se na to, co dělám dnes.
Někdy se mi stane, že cítím obrovský tlak, jako by se všechno staré snažilo prodrat zpět. V tu chvíli vím, že jediná cesta je uzavřít kanál. Nechat minulost za zavřenými dveřmi není projev slabosti nebo strachu. Je to nejvyšší projev úcty k vlastní přítomnosti.
Závěrem: Nechtějte po mně, abych se otáčela. Můj pohled směřuje dopředu, tam, kde jsou nové možnosti, čisté účty a nezkažený vzduch. Minulost už mě nic nového nenaučí – to důležité už jsem si odnesla a zbytek patří do koše.