V pražské zoo se v poslední době rozmohl nešvar, který lze popsat jako „krizi zájmu“. Zatímco vedení zahrady, včetně ředitelky, tráví čas na zahraničních cestách (např. v Mongolsku), na „bojišti“ – tedy u turniketů a přímo v areálu – jako by se zastavil čas. A rozhodně ne tím dobrým směrem.
Problém není ve zvířatech, ta fungují. Problém je v lidech, kteří mají zahradu reprezentovat. Když není „pán domu“ doma, zaměstnanci v první linii jako by ztratili poslední zbytky motivace. Z turniketů a pokladen se stala místa, kde se „nechce pracovat“.
Zaměstnanci jako „neviditelní“: Místo aby byli k dispozici návštěvníkům, raději se schovávají v pavilonech mezi lidmi nebo se zabarikádují v pokladnách, kde popíjejí kávu a čekají, až směna skončí.
Turniket jako symbol pasivity: Návštěvník už pro ně není host, kterého je potřeba obsloužit, ale položka, která je zdržuje od jejich klidu.
Systém bez dozoru: Když není nastavená laťka přímo na místě, laťka padá na zem. Lhostejnost se stala standardem.
Je to stejný vzorec, jaký známe z velkých korporací nebo bank – po 17 letech věrnosti dostanete výpověď bez mrknutí oka, protože algoritmus nebo vedení „na cestách“ rozhodlo, že už nejste zajímaví. V zoo je to podobné: když vedení chybí, turnikety si dělají, co chtějí, a návštěvník je ten poslední, na koho se myslí.
Zoo Praha by neměla být „Zahradou lenosti“, kde se zaměstnanci schovávají před vlastní prací. Měla by být místem, kde se člověk cítí vítaný. Ale dokud budou turnikety ovládat lidé, kteří se raději schovají nebo koukají na hodinky, než aby pomohli, budeme jen svědky toho, jak se jedna z nejlepších zahrad světa pomalu mění na místo, kde je návštěvník na obtíž.