Proč v Průhonickém parku nejraději „randím“ sama se sebou

Proč v Průhonickém parku nejraději "randím" sama se sebou (a proč je doprovod někdy za trest)

Průhonický park je nádhera, o tom žádná. Ale pro mě je to místo, kam se chodím čistit od všeho toho digitálního smogu a lidské absurdity. A ruku na srdce – nejlíp se tam "čistí", když vedle vás nikdo nefuní, nemele o politice nebo se vás každých pět minut neptá: "Už tam budeme?"

1. Nejsem vyhlídkový autobus s průvodcem

Když jdete s někým, lidi mají tendenci neustále komentovat zjevné věci. "Jé, koukej, strom!" No fakt, v parku, to je ale šok, že? Jako člověk, co pracuje s Reiki a Shamballou, tam chodím čerpat energii ze Zdroje, ne dělat moderátorku ranní show pro jednoho diváka. V tichu slyším přírodu, s doprovodem slyším jen to, co bylo včera v akci v supermarketu.

2. Moje tempo není pro slabé povahy

Chci deset minut koukat do vody a meditovat? Udělám to. Chci vystřelit do kopce jako namydlený blesk, protože zrovna cítím příliv energie? Udělám to. S doprovodem je to ale neustálý kompromis. Buď na někoho čekáte, nebo vás někdo honí. Jít sama znamená mít svobodu, kterou vám nedá ani ta nejvíc "free" virtuální karta od banky, co zrovna včera objevila Ameriku.

3. Park není diskusní klub o problémech

Většina lidí si do přírody bere své trable jako neviditelný batoh. Sotva projdou branou, začnou řešit, co jim řekl šéf nebo proč jim zase nejde internet. Já tam jdu zapomenout i na to, že nějaký internet existuje (i když mi tam zrovna v cloudu chroustá mých 250 GB dat). Sama v parku jsem "offline" v té nejlepší kvalitě. S doprovodem jsem pořád jednou nohou v té jejich "telce", kterou jsem doma s takovou radostí vypla.

4. Sloní klid v českém lese

Víte, proč jsou sloni tak v pohodě? Protože neřeší nesmysly. Když jdu Průhonickým parkem sama, cítím se přesně tak – jako ten slon. Mám svůj rytmus, svůj prostor a nikoho nemusím pouštět před sebe. Ta samota v parku není opuštěnost, je to naprostý luxus. Je to čas, kdy mě nikdo neotravuje se zbytečnostmi.

Závěr: Zkuste si být vzácní sami sobě

Lidi se často bojí být sami se sebou, protože se pak konečně slyší. Já se slyším ráda – aspoň vím, že jsem v dobré společnosti! Takže příště, až mě uvidíte v Průhonicích, jak se usmívám na dub, vězte, že jsem tam ta nejšťastnější bytost. Protože jsem tam s tím nejlepším člověkem, co znám – sama se sebou.