Proč z nás Zoo Praha dělá blbce, zatímco Průhonice zvládají moderní dobu?

Když jdete do Průhonického parku, projdete turniketem, který funguje jako brána do klidu. Zaplatíte, načtete kód, projdete a nikdo vás nekontroluje, nikdo na vás nedohlíží jako na malé děti. Park vám věří, že jste svéprávní a poctiví. Je to efektivní, rychlé a čisté.

Pak ale přijdete do Zoo Praha a máte pocit, že jste se ocitli v úplně jiném století – a bohužel ne v tom lepším.

Stojí tam turnikety, ale u nich musí stát „dozor“. Zaměstnanec, jehož jedinou náplní práce je sledovat, jestli projdete správně, jestli jste si opravdu pípli lístek a jestli se náhodou nepokoušíte o nějaký „podvod“. Je to neuvěřitelně frustrující. Proč musí instituce, která se tváří jako moderní a světová, vynakládat prostředky na lidi, jejichž hlavní rolí je dělat z návštěvníků blbce?

Princip je přitom v obou případech stejný: potřebujete ověřit vstupenku. Zatímco Průhonice pochopily, že digitalizace je tu od toho, aby uvolnila ruce lidem a zjednodušila život nám všem, Zoo Praha jako by se zasekla v éře, kdy bylo potřeba každého hlídat u dveří.

Tahle redundance lidské síly je nejen neekonomická – ty peníze za mzdy pracovníků u turniketů by se daly investovat do péče o zvířata nebo vylepšení areálu – ale hlavně je urážlivá. Návštěvník, který si koupí lístek, by měl mít právo projít bez pocitu, že je pod neustálým dohledem.

Je na čase, aby se instituce jako Zoo Praha přestaly bát pustit otěže kontroly a začaly svým návštěvníkům důvěřovat. Automatizace není hrozba, je to příležitost k tomu, aby se lidé na obou stranách cítili lépe. V Průhonicích to vědí. Kdy to konečně pochopí v Troji?