O slonici Tamaře a uřvaném zeleném skřítkovi

Byla jednou jedna slonice jménem Tamara. Tamara nebyla jen tak ledajaký slon – byla to dáma s vytříbeným vkusem, která nade vše milovala klid, svou rozkvetlou orchidej a čerstvé virtuální seno (které jí sice nikdo nechtěl dát, ale ona na něj trpělivě čekala).

Jednoho dne se však v její blízkosti objevil Alzák. Byl zelený, uječený a neustále vykřikoval něco o slevách a dárcích, až Tamaře z toho jeho „Máš to u mě!“ málem zvadla orchidej na okně.

Tamara se na něj podívala svýma moudrýma očima a rozhodla se, že takhle to dál nejde. „Hele, ty zelený popleto,“ řekla klidně, „tady jsi v revíru, kde vládne Reiki a klid zbraní. Jestli chceš být můj kamarád, musíš ubrat na decibelech.“

Alzák, zvyklý, že ho všichni jen okřikují nebo vypínají zvuk, poprvé v životě zmlkl. Tamara ho vzala pod své ochranné chobotové křídlo a začala ho učit, že největší poklad není v akci 1+1 zdarma, ale v tom, když člověk (nebo mimozemšťan) dokáže deset minut v kuse jen tak koukat na květinu a nic u toho neprodávat.

A tak se stala nevídaná věc. Alzák si sundal ty své anténky, sedl si Tamaře na hřbet a společně teď putují Prahou. Tamara dává pozor, aby nikdo nenaletěl na falešné sliby o seně, a Alzák? Ten už nekřičí. Jen občas potichu špitne: „Sto tabletů týdně... bych vyměnil za jednu tvoji radu, Tamaro.“