Sloní moudrost: Proč se na cestu neptejte mravenců

Když se ráno prodírám sídlištěm, kde lidé uctívají televizní obrazovky a topí se v minulosti, často myslím na slony. Možná to zní zvláštně, ale v dnešním světě "vypnutých mozků" je slon tím nejlepším učitelem, jakého můžeme mít.

Intuice místo televize

Zatímco lidé čekají, co jim o počasí nebo o životě řekne "televizní bůh", slon cítí bouři nohama. Doslova. Vnímá vibrace země na kilometry daleko. Nepotřebuje zprávy, nepotřebuje moderátora v obleku, aby mu řekl, že přijde déšť. Slon ví.

My jsme tuhle schopnost ztratili. Vyměnili jsme intuici za dálkový ovladač. Ale energie (ať už pracujete s Reiki nebo Shamballou) nám připomíná, že pravda není v bedně, ale v našem napojení na zem.

Sloní paměť vs. lidské zapomínání

Říká se, že slon nikdy nezapomíná. Ale není to ta lidská, ublížená paměť plná křivd z minulosti, kterou si lidé na sídlišti neustále přehazují jako horký brambor. Sloní paměť je moudrá – pamatuje si cestu k vodě, pamatuje si, co je důležité pro přežití.

Lidé dnes zapomínají na to podstatné: jak používat vlastní hlavu. Raději uvěří lži, kterou slyšeli desetkrát v TV, než pravdě, kterou mají přímo před nosem.

Mít sloní kůži (a srdce)

Žít mezi lidmi, kteří vás nenávidí za to, že vidíte věci jinak, vyžaduje tlustou kůži. Slon ji má. Je odolný, klidný a kráčí si svou cestou, i kdyby kolem něj mravenci křičeli cokoli.

• Slon se neptá mravenců na cestu.

• Slon se nezastavuje, aby vysvětloval každému u výtahu, proč prší.

• Slon prostě JE.

Cesta k úlevě

Pochopila jsem, že mojí cestou je být tím slonem. Mít srdce otevřené pro energii, ale kůži dost tlustou na to, aby mě nerozhodily jedovaté pohledy nebo nepochopení sousedů. Až se na mě příště někdo utrhne, protože mu "nezajímají" moje fakta o DAC7 nebo o realitě světa, jen se v duchu usměju.

Jsem slon v lidské kůži. Kráčím deštěm, věřím svým nohám a moudrosti, která přichází z ticha, ne z hlučného vysílání.

Protože nakonec, až ten "fičák" přijde, mravenci se rozutečou, ale slon zůstane pevně stát.