Když se z návštěvníka stává vetřelec: Proč mě přístup u turniketů Zoo Praha dohnal až k podaní na magistrát hl.m Prahy

Zoo Praha pro mě byla vždy místem radosti, odpočinku a obdivu k přírodě. Je to instituce, kterou mám upřímně ráda a do které se vždy těším – podobně jako do Průhonického parku. Jenže v poslední době se ta radost vytrácí. A není to kvůli zvířatům, ale kvůli lidem, kteří nás mají jako návštěvníky vítat.

„Králové u turniketů“

Každá moje návštěva začíná stejně: u turniketů. A pokaždé mě tam čeká stejný pocit – že nejsem vítaným hostem, ale někým, koho je potřeba hlídat. Pracovníci u vstupu se často chovají, jako by byli „králové svého panství“. Z nás, návštěvníků, dělají blbce, které je nutné neustále kontrolovat a poučovat.

Je to frustrující. Stačí se podívat do Průhonického parku, kde lidé procházejí hladce, bez zbytečných bariér a bez „hlídačů“, kteří vám kazí první dojem. Moderní technologie dnes umožňují efektivní a svobodný průchod. Proč se v jedné z našich nejvýznamnějších institucí stále držíme zastaralého, téměř dozorčího přístupu?

Od e-mailů k datové schránce

Nejsem člověk, který by hned běžel stěžovat si na úřady. Snažila jsem se to řešit slušně. Psala jsem e-maily, upozorňovala jsem na problém, doufala jsem v konstruktivní dialog. Odpovědi? Šablonovité, odbytá „copy-paste“ sdělení. Vedení servisu mi dokonce v jedné odpovědi tvrdilo, že „s oním zaměstnancem dlouho pracují“ – přestože šlo o muže a z kontextu bylo jasné, že si můj e-mail ani pořádně nepřečetli.

Takový přístup není jen neprofesionální. Je to urážka návštěvníka, který má zoo rád a chce, aby fungovala lépe.

Když instituce ignoruje slušnou zpětnou vazbu, nezbývá nic jiného než využít oficiální cesty. Podání na zřizovatele (Magistrát hlavního města Prahy) přes datovou schránku nebylo mým prvním krokem, bylo to vyústění jejich dlouhodobé arogance. Pokud si vedení zoo myslí, že může návštěvníky odbývat bezcennými e-maily, teď už budou muset vysvětlovat fakta oficiálně do protokolu.

Zrcadlo, které neklame

Návštěvnost v pracovní dny klesá. Lidé to cítí. Nechodí tam proto, že by neměli na vstupné, ale proto, že se tam přestávají cítit dobře. Když zoo ztratí svou duši a začne se chovat jako byrokratický úřad, lidé si příště vyberou místo, kde jsou lidé vítáni s respektem.

Tím, že jsem svůj podnět poslala dál, nechci zoo škodit. Chci, aby se vzpamatovala. Protože to, co se děje u turniketů, je jen špička ledovce – symbol přístupu, který do moderní zoo jednoduše nepatří.