Jak mi covid tenis otrávil – a jak k němu od roku 2024 zase nacházím cestu

Doba covidová byla zvláštní. Všechno zavřené, roušky i na liduprázdných cestách a pocit, že když člověk nedělá nějaký sport pod širým nebem, tak se zblázní. A tak do mého života vtrhl tenis. Ne jako radostná volba, ale jako nouzové řešení.

Jenže když zkoušíte hrát tenis v době, kdy je svět na hlavu, málokdy to dopadne jako z pohádky. Místo ladných úderů to byl neustálý boj – u stěny u Dubu mi míčky utíkaly do Krčáku, na antuce to byla spíš zápasnická vložka než Wimbledon a z každého tréninku jsem odcházela znechucená. Tenis se pro mě stal synonymem pro frustraci, nucený pohyb a pocit, že mi to vůbec nejde. Výsledek byl jasný: raketa skončila hluboko v komoře a já na ni nechtěla ani pomyslet. Vrátila jsem se ke svým dvěma kolům u asfaltky a měla klid.

Až přišel rok 2024.

Čas všechno trochu obrousil a ten největší blok postupně vyprchal. Bez covidového tlaku, bez pocitu, že „musím něco dělat, protože nic jiného nelze“, se najednou objevila chuť dát tomu ještě jednu šanci. Ale tentokrát úplně jinak – podle mých vlastních pravidel.

Už žádné divoké pokusy u zdi, kde hrozí obecné ohrožení okolí i trenérky. Od roku 2024 nacházím k tenisu cestu pomalu, s nadhledem a hlavně bez stresu. Zjišťuju, že když člověk netlačí na pilu a nebere se tak vážně, může být tenis vlastně docela fajn hra.

I když mě máma občas straší nápadem s tenisovou stěnou a u asfaltky raději dál hlavně běhám, s raketou už jsme zase kamošky. Jen ty míčky si pro jistotu pořád hlídám, aby nezdrhly zpátky do Krčáku!