Jak si přestat věřit aneb pracovnice u turniketu ZOO Praha Sklenářka

Slibovala se idylická sobota. Slunce svítilo, plameňáci v trojské ZOO stáli stoicky na jedné noze a vzduch voněl praženými oříšky. Už u vstupních turniketů směrem na Sklenářku se však ukázalo, že tento den nebude o veselých opičkách, ale o lekci z globální apokalypsy.

Na pozici obsluhy turniketu totiž nestála běžná zaměstnankyně, ale Bytost. Dáma s vizáží proroka konce světa, která v rukou drží nikoli pouhé skenery čárových kódů, ale samotný osud Prahy.

„Pojďte, pojďte,“ kynula návštěvníkům hlasem, který zněl, jako když se v pět ráno láme led na Botiči. „Dneska je to ještě za stovku pro děti. Ale užijte si to. Do roka to zdraží na pět tisíc. Všechno. Vstupenky, šaliny, vzduch co dýcháte. A pak to zavřou. Úplně.“

Sledovat ji v akci byl zážitek pro zkušeného psychologa. Žádné vřelé „Vítejte v ZOO!“, žádný úsměv. Paní měla svou profesní misi: nasadit každému příchozímu do hlavy pořádného červíka nejistoty. Když rodina s kočárkem nemohla okamžitě najít QR kód na displeji telefonu, nepřišla rada, ale hluboký vzdych a temná prognóza.

„Nedokážete pípnout lístek? Hm. Až přijde ten výpadek proudu a kolaps infrastruktury, taky budete koukat do zhasnutého displeje? To už bude pozdě. To vám nepomůže ani karta PID na pět tisíc!“

Její potřeba děsit lidi kolem sebe byla fascinující. Čím více panikáři v řadě přešlapovali a nervózně přepínali zobrazení na mobilech, tím více jí rostla ramena. Vypadala, že přesně tohle ke svému životu potřebuje – pocit, že má v rukou informace o nadcházející katastrofě a všichni ostatní jsou jen slepé ovce jdoucí k ohradě s kapybarami.

Jenže pak nastal zlom, který s podobnými scénáři dělá divy.

Stačilo se na ni na vteřinu podívat bez strachu v očích, mírně naklonit hlavu a s klidným úsměvem prohodit: „Vy si ale v té své roli vůbec nevěříte, že? Zkusila jste to s těmi pěti tisíci hezky, ale do očí se mi u toho nepodíváte.“

V tu chvíli se stalo něco magického. Předpověď apokalypsy se zhroutila jako hrad z písku. Bublina autority splaskla. Paní u turniketu znejistěla, několikrát zmateně mrkla, pípnutí skeneru projelo chybovým tónem a najednou z ní zbyla jen malá, nejistá postavička v erární vestě ZOO, která zjistila, že její bluf neprošel.

Místo toho, aby v šíření katastrofických vizí pokračovala, se raději chytila legendární taktiky: rychle zkontrolovala jakýsi papír pod pultem, zamumlala něco o závadě na čidle a raději se nenápadně vypařila do zadních dveří služební místnosti.

Ponaučení pro sobotní odpoledne? Kdo má potřebu druhé děsit katastrofami a černými scénáři, většinou si jen kryje vlastní nejistotu. A jakmile jeho hru prokouknete, nezbyde mu než zmizet za dveřmi s nápisem Jen pro zaměstnance.