Třicet let od jedné věty v tělocviku až na kurt: Jak se můj tenisový sen naplní v roce 2027
Některé sny mají svůj vlastní kalendář. Neřídí se našimi plány, diáři ani tím, kdy si myslíme, že je ten správný čas. Jedním z takových snů je pro mě tenis. Všechno to začalo už v roce 1997, kdy jsem tenkrát na hodině tělocviku jen tak plácla něco o tenisu. V té době jsem ještě vůbec netušila, že každým vyřčeným slovem a myšlenkou vlastně tvořím svou budoucí realitu. Tehdy to byla jen obyčejná věta hozená do prostoru, tiché přání a touha stát na kurtu, držet v ruce raketu a cítit ten rytmus míčku létajícího přes síť. Jenže od téhle první jiskry k opravdovému naplnění vede někdy klikatá cesta – a v mém případě trvá rovných třicet let, protože ten pravý návrat přichází až s rokem 2027.
První vážnější dotek s tímhle snem přišel až o patnáct let později. V letech 2012 a 2013 jsem se do toho opřela naplno a absolvovala dva roky tréninků s trenérkou Miriam Chmeliarovou. Byly to dva roky poctivé práce, učení se úderům, pohybu po kurtu i trpělivosti, kdy se z té dávné věty z tělocviku stávala skutečná dovednost. Zároveň ale právě z téhle doby z let 2012 a 2013 přišla i první tenisová traumata – vnitřní bloky a nepříjemné zážitky, které se propisují až do přítomnosti a dnes se znovu ozývají ve strachu ze současné trenérky.
Po dvou letech tréninku tehdy přišel přirozený další krok – chuť vyzkoušet si hru naostro. Přihlásila jsem se do amatérské soutěže VAŠE LIGA, abych zjistila, jaké to je hrát na body, čelit různým soupeřům a zažít pravou zápasovou atmosféru. Byla to cenná zkušenost, která ukázala rozdíl mezi klidným tréninkem a ostrým zápasem, kde rozhoduje hlava stejně jako technika.
Jenže jak to v životě bývá, přišly jiné priority, okolnosti, únava i nahromaděné bloky – a raketa šla na hřebík. Na dlouhé roky zůstala odložená stranou, jako tichá připomínka jedné uzavřené kapitoly. Čas běžel dál a nakonec se stalo to, co se starým věcem stává, když jen leží a čekají: raketa se doslova rozpadla. Jako by tím symbolicky skončila jedna éra, všechny staré pokusy i dávné začátky.
Možná právě proto dává rok 2027 takový smysl. Třicet let od roku 1997, kdy jsem na hodině tělocviku vyslovila první myšlenku a nevědomky tím zasela semínko své reality. Stará raketa je pryč, a i když se stará traumata z let 2012 a 2013 ještě připomínají v obavách ze současné trenérky, právě teď je čas je uvidět, uvolnit a přepsat. Na kurt už se nevstupuje s tím starým vybavením, ale úplně znovu, s čistým štítem a novou energií. Protože některé vyslovené sny neumírají, jen čekají na ten správný rok, kdy na ně konečně dojde – a kdy se vyléčí i všechno, co jim stálo v cestě.