Jak mě Tamara naučila věřit intuici

Existují momenty, kdy vám žádná tlustá kniha o psychologii ani motivační citát z internetu nedají tolik, co jedno tiché setkání z očí do očí. Mně k tomu stačilo postavit se k výběhu v pražské ZOO a podívat se na Tamaru.

Slonice Tamara je obrovská, majestátní a má v sobě klid, který by se mohl prodávat na lékařský předpis. Zatímco kolem projíždějí kočárky, návštěvníci šustí pytlíky od popcornu a vzduchem se vznášejí nejrůznější lidské neurózy – od paniky, že nestihneme krmení lachtanů, až po katastrofické vize o zdražování a kolapsu dopravy –, Tamara prostě stojí. Stoicky, stabilně a s přehledem.

Návštěvníci kolem rozjíždějí své klasické radary na nebezpečí a v každém drobném detailu vidí potenciální krizový stav. Jenže pak člověk dojde k Tamarové.

Tamara pootočila hlavu, pomalu navázala oční kontakt a několik vteřin se na mě dívala. Znáte ten pocit, kdy vás někdo přečte bez jediného slova? V tom jejím hlubokém, vědoucím pohledu nebyla ani špetka pochybnosti. Nebyl tam žádný strach, žádné přehrávání, žádná potřeba kohokoliv o čemkoliv přesvědčovat. Byl v něm jen čistý, neochvějný vnitřní kompas.

V tu chvíli mi to došlo.

Všechno to děšení zvenčí, ty katastrofické scénáře od lidí u turniketů i přehnané obavy okolí – to není můj svět. To jsou jen jejich vlastní bouře, které se nám snaží hodit na hrb. Moje intuice mi už dávno potichu našeptávala, že se nemám nechat strhnout cizím neklidem a že mám věřit tomu, co cítím já sama. Jen jsem přes ten okolní hluk neslyšela svůj vlastní hlas.

Tamara mě naučila, že pravá intuice nenaskakuje s křikem ani s panikou. Je tichá, pevná a má sílu slona. Když jí věříte, nemusíte nic vysvětlovat ani obhajovat. Stačí se nadechnout, zachovat klid a nechat všechny přehnané scénáře profrčet kolem.

Až tam půjdu příště, rozhodně jí zamávám. Nejen jako staré známé ze ZOO, ale jako učitelce, která mi bez jediného slova ukázala, jak znovunajít vlastní vnitřní jistotu.