Žárlím, žárlíme, žárlíte (aneb Jak věta „Sloni počkají“ dokáže tiše ublížit

Žárlím, žárlíme, žárlíte (aneb Jak věta „Sloni počkají“ brání svobodě)

Všichni víme, že žárlivost je mocná emoce. Málokdo ale zažil situaci, kdy se přímým konkurentem v rodinném souboji o přízeň a pozornost stane výběh v Pražské zoologické zahradě.

Pro moji mámu je totiž žárlivost univerzální provozní stav. Doteď byl vzorec jednoduchý: jakákoliv moja kamarádka, kolegyně, paní na poště nebo budoucí trenérka tenisu pro rok 2027 byla okamžitě vyhodnocena jako personálně nežádoucí element. Diagnóza zněla jednohlasně: „Ty jí úplně vadíš, ty ji jenom obtěžuješ a ona tě stejně jenom trpí.“

Jenže jakmile padne nápad vyrazit do Údolí slonů v Troji za Tamarou, Janitou a malou Lakunou, vytahuje se ta nejzáludnější zbraň těžkého kalibru. Věta zakamuflovaná za selský rozum, která má jediný cíl: zabránit tomu, aby se vůbec někam jelo.

„Ale prosím tě, sloni počkají.“

Na první pohled nevinná poznámka. Jenže ve skutečnosti je to dokonalý nástroj tiché manipulace a rodinné sabotáže.

Co se za touhle větou doopravdy skrývá?

• „Tvoje radost počká, tvoje přání je rozmar.“ Smetením výletu ze stolu pod nálepkou „vždyť o nic nejde“ se z vaší touhy zažít hezký den udělátko na zbytečnost.

• Absolutní kontrola nad časem. V zoo byste koukali na zvířata, dýchali čerstvý vzduch a měli čistou hlavu. Jenže doma nebo v dosahu rodiny se vaše pozornost dál musí točit kolem nich – kolem nekonečné smyčky Covid, teta Krtek a Světlana.

• Prevence předtím, aby vám bylo moc dobře. Pro majetnickou žárlivost je nepředstavitelné, že byste strávili den někde, kde se budete upřímně radovat bez rodinného dohledu.

A kdybychom do té zoo přece jen dojely? Tam by nastoupila druhá fáze – příběh o tom, že me Tamara, Janita a Lakuna vlastně oficiálně hlídají, natočeným uchem hlásí dispečinku mou polohu a z mé přítomnosti mají nervy v kýblu.

Sedím teď doma na gauči, vedle mě stojí má pokojová kytka (která mámě podle všeho taky tajně překáží a dost možná pro slony dělá špionáž) a dochází mi jedna zásadní věc.

Sloni v zoo sice počkat mohou. Ale náš vlastní život, radost a právo dýchat čerstvý vzduch bez pocitu viny na nikoho čekat nemusí. Příště si ten batoh prostě sbalím a do té Troje dojedu – ať si rodinné vysílačky hlásí, co chtějí!