Proč pořád řešíme jen to špatné? Když se z negativity stane národní koníček

Znáš to. Otevřeš sociální sítě, že si na chvíli odpočineš, a během pár sekund projedeš tucet zpráv o katastrofách, zdražování, hádkách v politice a starých zločinech. Proč máme jako lidi neustálou potřebu rypat se v negativních věcech, rozebírat tragédie a vracet se k temným kapitolám minulosti?

Z biologického hlediska za to tak úplně nemůžeme. Může za to náš starý ještěří mozek, ta nejstarší evoluční část naší hlavy, která funguje čistě na bázi strachu, ohrožení a instinktu přežití. Zatímco náš moderní rozum by si rád dopřál klid a pohodu, ještěří mozek neustále skenuje okolí a hledá hrozby. Pro naše předky bylo otázkou přežití všimnout si spíše nebezpečí než rozkvetlé louky – ten, kdo přehlédl tygra, totiž nepřetržil. Tento starý mechanismus v nás zůstal, ale dnes ho až příliš obratně krmí algoritmy sociálních sítí. Strach, šok a hněv dávají ještěřímu mozku přesně ten poplachový signál, na který okamžitě reaguje.

Perfektně je to vidět třeba na Facebooku. Místo toho, aby se v místních skupinách řešilo něco pozitivního, stačí jeden příspěvek připomínající starou tragédii a diskuse okamžitě bouchne. Nedávno jsem narazila na příspěvek, kde se ve velkém rozebírala vražda na pražském Spořilově ze 70. a 80. let. V komentářích se najednou objeví stovky zaručených odborníků a pamětníků, kteří detailně pitvají desítky let starý zločin.

Při čtení takových debat si člověk říká: Jak to mám proboha vědět, když jsem se narodila v roce 1983?! Vždyť já si kvůli věku nepamatuji ani Sametovou revoluci, natož abych věděla, co se dělo na Spořilově v sedmdesátkách, kdy jsem ještě ani nebyla na světě! Přesto se v internetových diskusích často tváříme, jako by všichni museli nosit v hlavě archiv všech historických traumat a detailů.

Neustálé zaměření na negativní události a krmení vlastního ještěřího mozku strachem nás ve výsledku jen vyčerpává a zkresluje náš pohled na realitu. Svět kolem nás nabízí spoustu dobrých věcí, jen se o nich nepíše s takovým dramatem. Příště, až na síti narazíš na další rozbor staré kriminálky nebo vlnu negativity, klidně to s čistým svědomím skroluj dál. Nemusíme znát historii každého zločinu z doby, kdy jsme ještě nebyli na světě – mnohem lepší je hodit ještěří mozek do klidu a věnovat energii tomu, co nám dělá radost dnes.

Ano, dalo by se namítnout, že probíráním starých kriminálek vlastně „čistíme kolektivní vědomí Spořilova“ a vyrovnáváme se s minulostí. Ale má smysl se v tom pořád dokola rýpat? Pokud bychom takhle chtěli vyčistit kolektivní paměť jednoho sídliště nebo čtvrti, museli bychom jít do hloubky a vytáhnout všechna uložená traumata – od první přes druhou světovou válku až po padesátá léta. Tam všude leží vrstvy bolesti a lidských tragédií. Otázka ale zní: opravdu chceme žít v permanentním muzeum hrůzy? A je nutné, abychom to všechno nesli na hrbě i my, co jsme v té době ještě ani nebyli na světě?

Možná je načase nechat historii spát, netahat staré stíny do přítomnosti a místo oživování kolektivních traumat začít tvořit něco hezkého pro to vědomí, které sdílíme dnes.