Proč odmítám hrát tenis u zdi (aneb Souboj s betonem, který nelze vyhrát)

Proč odmítám hrát tenis u zdi (aneb Souboj s betonem, který nelze vyhrát)

Existuje mýtus, že tenisová zeď je ten nejlepší, nejtrpělivější a nejspolehlivější sparingpartner na světě. Že neudělá chybu, nevymlouvá se a můžete na ní dokonale vypilovat úder. Pro mě je ale tenisová zeď tichý terorista a fyzické ztělesnění marnosti.

Jakmile se postavím před zeď s raketou v ruce, stane se zvláštní věc: veškerá má koordinace, rytmus i radost ze hry okamžitě vyletí oknem.

A tady jsou přesné důvody, proč mi to u ní absolutně nejde a proč ji z duše odmítám:

• Plechová střelnice bez slitování
  Při normální hře na kurtu má míček nějakou dráhu, letí přes síť, má čas se odrazit a vy máte sekundu na to se srovnat, nadechnout a švihnout. Zeď vám ale nic odpustit nehodlá. Bleskově vám to flákne zpátky přímo pod nohy, v úplně nesmyslném úhlu a s dvojnásobnou rychlostí. Místo elegantního tenisu to do deseti vteřin připomíná panický boj o přežití na cvičné střelnici.

• Dokonalý projev mé „koordinace“ a běh kolem Hamráku
  Př přitom žádné ořezávátko nejsem. Bez problému uběhnu dvě kola kolem celého Hamerského rybníka, plíce fungují, nohy šlapou a kondice tam je. Jenže běh je plynulý pohyb dopředu, zatímco u zdi nastupuje dokonalá přehlídka mé nulové koordinace pohybů. Vteřinu poté, co švihnu raketou do prázdna, nohy se mi zamotají do vlastní stopy a tělo vyhlásí absolutní stav nouze.

• Sto procentní riziko Botiče na Hamru
  A pak je tu ještě ta specifická záběhlická geometrie. Tam u té zdi na Hamru nečelíte jen vlastní motanici rukou a nohou – tam čelíte čiré matematické jistotě. Existuje totiž stoprocentní riziko, že vám špatně odražený míček po třetím netrefeném švihu uletí přesně tím nejhorším směrem a skončí přímo v Botiči. A vy tam pak stojíte, vydýchaní z běhu, a sledujete, jak vám váš žlutý tenisák definitivně odplouvá naprosto nablýskaným korytem směrem na Nusle.

• Nulová lidskost a chladný odraz
  Zeď vás nepochválí za hezký bekhend, nezasměje se, když trefíte rám, a neprohodí mezi výměnami ani slovo. Je to jen mrtvý, chladný kus betonu. Dáte do úderu veškerou energii a ono se vám to vteřinu nato bez špetky emoce nebo porozumění vrátí zpátky.

• Dokonalý spouštěč marnosti
  Na kurtu s živým člověkem existuje dialog. Když vám to nejde, přizpůsobí se tempo, prohodí se vtip a jede se dál. Zeď ale chybu neudělá. Čím víc se snažíte a čím víc do toho dáte síly, tím agresivněji vás ten beton vytrestá. Po pěti minutách si připadáte jako absolutní neschopný neschopa, kterému nejde ani trefit stěnu.

• Arogantní hluk pro celé okolí
  Ten příšerný, monotónní hluk – DUM, DUM, DUM – který se při tom rozléhá široko daleko. Člověk má hned pocit, že dělá nesnesitelný rámus a všichni v okruhu jednoho kilometru si ukazují, co tam vyvádí za hrozné pokusy.

Tenis má být o radosti, o prostoru, o čisté hlavě a o hře s někým, kdo má oči a srdce.

Nekoupila jsem si raketu proto, abych trénovala odrazy s mašinou bez duše a sponzorovala Botič novými míčky. Běhat kolem Hamráku můžu dál s hrdostí, ale tenisový míč má létat s lehkostí přes síť k živému člověku – a ten mrtvý beton ať si radši počká na někoho jiného!