Učím se hrát tenis (aneb Sisyfovská práce pro trenérku)

 Učím se hrát tenis (aneb Sisyfovská práce pro trenérku)

Když se Sisyfos pokoušel vytlačit svůj obří balvan na kopec a ten mu těsně před vrcholem vždycky znovu zůstal viset v půli cesty nebo se zřítil dolů, netušil jednu podstatnou věc. Měl to vlastně hrozně jednoduché. Balvan totiž neměl vlastní hlavu, netrpěl post-covidovým blokem a nesnažil se při každém druhém kousku utéct do Botiče.

Ocitnout se v roli mé tenisové trenérky vyžaduje svatou trpělivost, tři kávovary v pohotovosti a hluboké porozumění pro indigovou psychiku.

---

Fáze 1: „Máš uvolněnou ruku?“

Lekce začíná krásně a čistě. Trenérka stojí na druhé straně sýťky, usmívá se tím svým nebezpečně hyper-pozitivním úsměvem a zvolna mi nadhazuje míček:

„Pěkně uvolněně, lehký švih, rameno dole...“

V tu chvíli se ve mně probudí indigový obranář. Moje tělo na slovo „uvolněně“ reaguje přesně opačně – ztuhnu jako betonový sloupek u tramvajové trati č. 11. Ruka s raketou dostane křeč, rameno mi vyskočí až k levému uchu a švih vypadá spíš jako pokus o odehnání agresivního sršně dřevěným prknem.

Míček nepřeletí síť. Míček nekončí ani v autu. Míček udělá smutné puk a zavrtá se dva kilometry hluboko do záběhlické antuky.

Fáze 2: Strach z hyper-pozitivity

„Nevadí! To bylo skvělé! Mělo to moc hezkou dráhu!“ volá trenérka a tleská.

A mně se rozbuší srdce. Panebože, ona je tak hodná! Zabila by mě tou svojí dobrotou! Co když mě teď nutí hrát ještě půl hodiny jen proto, aby mi udělala radost? Co když vidí, jaký jsem beznadějný případ, ale z čisté lidské lásky mi to nechce říct?!

Sisyfos dál valí svůj balvan. Trenérka sbírá míčky zpoza sítě.

Fáze 3: Zkouška ohněm u Botiče

„Tak a teď zkusíme bekhend!“ ozve se z druhé strany.

V tu chvíli se mi před očima objeví Botič. Záludný záběhlický potok, který číhá kousek za kurtem. Můj mozek okamžitě vyhodnotí situaci: Pokud teď dám do bekhendu moc síly, míček poletí přes plot, trefí divokou kachnu a utopí se v Botiči. A trenérka bude muset skočit do vody v nových teniskách.

A tak raději nešvihnu vůbec. Raketa zůstane viset ve vzduchu. Míček mě zlehka tukne do kolene.

---

Pointa

Když hodina končí, trenérka si stírá pot z čela. Balvan je zpátky dole pod kopcem, antuka na kurtu č. 4 je rozrytá, jako by po ní prošlo stádo divočáků, a z celé té sportovní nádhery mám pocit, že jsem právě přežila trénink s olympijským týmem.

„Dneska to bylo moc hezké, příště přidáme rotaci!“ usmívá se trenérka.

Dívám se na svůj tenisový bag. Zip má pootevřený a tichounce šeptá:

„Slyšela jsi to? Přežili jsme. A teď šup na tramvaj č. 11, než jí dojde, že příště utečeme až na Chodovskou tvrz!“