Můj největší horor: Plavání a gymnastika

Můj největší horor: Plavání a gymnastika

Když se řekne noční můra, každý si představí něco jiného. Pro někoho je to strach z výšek, pro jiného veřejné vystupování. Pro mě má ale to slovo naprosto konkrétní, fyzickou a hluboce traumatizující podobu. Jmenuje se to plavání a gymnastika.

Když se ohlédnu zpátky na tyhle disciplíny, v hlavě se mi okamžitě roztočí film plný mrazivé paniky. Není to jen o nedostatku talentu – je to horor největšího kalibru, kde šlo doslova o přežití.

Plavání: Kde stačím, tam to ještě jde... zbytek je čisté peklo

Začněme tím „mírnějším“. Mám v sobě sice momenty, kdy si řeknu: „Ok, tady stačím, tady se ještě dá žít.“ Pokud má voda rozumnou hloubku, kde mám jistotu pod nohama a kontrolu nad situací, dá se to vnímat jako pohyb.

Jakmile se ale tahle jistota vytratí a já mám čelit hloubce nebo zátěži, která jde přes moje limity a naráží na můj syndrom, mění se bazén v zónu totálního ohrožení. Není to relax, není to sport – je to boj o každý nádech a pocit, že se pode mnou propadá zem.

Gymnastika na kruzích? To bylo jako v reklamě na T-Mobile

A pak přišla gymnastika. Zejména kruhy.

Když nad tím tak zpětně přemýšlím, jediné přirovnání, které to dokáže vystihnout do posledního detailu, je reklama na T-Mobile. Vzpomínáte na ty staré spoty, kde lidé zažívali naprosto bizarní, absurdní situace, zírali na ně vytřeštěnýma očima a říkali si: „To jako vážně? Proč to musím podstupovat?“

Přesně takhle jsem se cítila na kruzích. Viset ve vzduchu, rvát vlastní tělo do pozic, které absolutně ignorovaly moje zdravotní možnosti a narážely na tvrdou zeď mého syndromu, byla čistá a nefalšovaná groteska proložená hororem. Každý pokus o akrobacii na tomhle nářadí v sobě nesl stejnou míru zoufalství, jako kdybyste po někom chtěli, aby bez křídel přelétl kanál La Manche. Byla to fyzická mučírna, kde každé svalové vlákno křičelo: „Tady nemám co dělat!“

Proč o tom mluvím?

Protože pochopit své vlastní hranice znamená přestat si ubližovat kvůli cizím představám a zkostnatělým tabulkám (jako jsou třeba rigidní talentovky). Zjistit, co mé tělo zvládne a kde končí legrace a začíná destrukce, bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat.

Plavání (tam, kde aspoň trochu stačím) a gymnastika na kruzích zůstanou navždy zapsané v mém osobním registru jako zážitky, ze kterých mrazí v zádech. A upřímně? Už bych do té reklamy na T-Mobile vážně nevstoupila.