Mělo to být velké, digitální a efektivní. Evropská směrnice DAC7 měla posvítit na příjmy z platforem, aby bylo všechno "fér". Jenže v českém podání se z toho stal další digitální horor. Proč to u nás skřípe víc než staré panty na úřadě v Praze 4?
1. Hra na mrtvého hrocha Agentury, které by měly lidi včas varovat a říct jim: "Hele, bacha, nahlašujeme vás, dejte si do pořádku papíry," raději mlčí. Hrají si na schovávanou a doufají, že to nějak dopadne. Výsledek? Lidé jako já pak musí podávat žádosti "za pět minut dvanáct" a doufat v zázrak.
2. Vyhoření v přímém přenosu Naše úřady nejsou digitalizované, jsou jen "zdigitalizovaně přetížené". Úředníci na Praze 4 nejsou flákači, jsou to lidi na pokraji sil. Když jim do jejich už tak zasekaného systému přitečou tisíce hlášení z DAC7, prostě přestanou stíhat. A my pak čekáme týdny na to, co by mělo trvat sekundy.
3. Trubky plné rzi Máme datové schránky, máme registry, ale tyhle věci spolu nemluví. Informace se sice v pondělí v 10:40 objeví v rejstříku, ale než "proteče" do ISDS, aby vám přišel výpis, trvá to věčnost. Je to digitální stát na baterky, kterému právě dochází šťáva.
4. Slovenský smích Je smutné sledovat, jak se nám sousedé smějí. Zatímco my tu budujeme monstrózní a nepružné systémy, oni dokázali být v mnoha ohledech pružnější. U nás se raději vytvoří fronta na digitální razítko, než aby se systém zjednodušil.
Můj závěr? DAC7 v Česku nezvládáme proto, že se snažíme narvat nové evropské směrnice do starých, zrezivělých úředních postupů. Kdybych se nespoléhala na vlastní intuici a andělskou pomoc, nejspíš bych se v těch českých digitálních trubkách utopila i se svým IČO.
Stát nám sice hrozí sankcemi, ale sám nám není schopen včas doručit ani to blbé PDF s výpisem. Takže nám zbývá jen jedno: být rychlejší než systém a mít pevné nervy.