Opičky v Průhonickém parku aneb Návštěvní sezóna začíná

Jaro v Průhonickém parku je energetická exploze. Kvetou azalky, které barvami doslova vibrují, a v Alpininu se ze země dere koniklec se svým typickým hebkým kožíškem. Pro někoho, kdo vnímá svět skrze energie, je to místo k nezaplacení. Jenže s rozkvětem přírody přichází i jiný úkaz – fenomén, který jedna pracovnice ze Zoo Praha trefně pojmenovala: „Lidské opičky“.

Když vibrace naráží na chaos

Zatímco si v klidu jdete svou cestou, vnímáte sílu probouzející se země a vaše vlastní energetické pole (v mém případě sycené Shamballou a Kundalini Reiki) září naplno, dochází k zajímavým střetům. Nedávno jsem v parku prošel kolem dvou matek a oběma v tu ránu naskočila husina. Moje tělo bylo v naprosté pohodě, to jen jejich systém zkrátka „nedal“ tu náhlou vysokou vibraci. Je to fyzický důkaz toho, že ticho a síla přírody v kombinaci s vědomou prací s energií mají reálný dopad.

Lovci pixelů bez respektu

A pak jsou tu ty zmíněné „opičky“. Poznáte je snadno – nerespektují hlavní cesty, lezou do záhonů a věší se na větve, jen aby ulovili tu „nejlepší“ fotku na sociální sítě. Jsou tak odpojení od přítomného okamžiku, že vnímají svět jen skrze displej. Zatímco azalky kvetou a koniklec vystavuje svůj kožíšek slunci, tyto opičky kolem nich skáčou v naprosté energetické slepotě.

Od azalek až do výběhu slonů

Tato ztráta soudnosti a respektu k hranicím (fyzickým i energetickým) občas dosahuje absurdních rozměrů. Vzpomínám si na „návštěvníka“, který v pražské zoo neváhal vlézt přímo do výběhu slonů. Měl tehdy obrovské štěstí, že tam zrovna žádný slon nebyl. Ale výběhem to neskončilo, oni dokonce lezou i na skály, kde je to doslova o zabití. Jen aby měli ten „nejlepší“ záběr, riskují pád z výšky, zatímco jejich pozornost je upřená do displeje místo na pevnou zem pod nohama.

A historie se v bledě modrém (nebo spíš bílém) opakuje i dnes v Průhonicích. Dneska jedna taková „opička“ v Průhonickém parku vlezla tak blízko k bledulím, že málem pošlapala ostatní květiny, a přitom se v tom místě ani chodit nesmí. Je to fascinující ukázka toho, jak honba za jednou fotkou totálně vypne zdravý rozum i úctu k přírodě. Zatímco tyto vzácné květy potřebují klid, „opičky“ v nich skáčou jako v tělocvičně.

 Je to ale přesná ukázka toho, kam až lidé zajdou, když ztratí kontakt s realitou a úctu k prostoru druhých bytostí.

Závěrem

Sezóna v Průhonicích je v plném proudu. Užívejme si tu nádheru, vnímejme kožíšky konikleců a nechme se prostoupit čistou vibrací jara. Ale zkusme u toho zůstat lidmi a nenechat se strhnout k „opičení“, které nás o ten skutečný prožitek jenom okrádá.