Rok 2016 a zraněné ego: 

Rok 2016 a zraněné ego: Jak mi pokus o amatérskou ligu srazil sebevědomí a proč nedám dopustit na trenérku z Hamru

Tenis je nádherná hra, ale má jednu zvláštnost – je to nesmírně psychicky náročný sport. Na kurtu jste na všechno sami. Když se daří, je to opojný pocit. Když se ale nedaří, není se za kým schovat.

Můj tenisový příběh př př přišel o pevné základy už v roce 2014, kdy mi odešla má tehdejší trenérka. Bylo to období hledání a nejistoty. Bez odborného vedení a parťáka, který by mě na kurtu podržel, jsem se o dva roky později odhodlala k odvážnému kroku: v roce 2016 jsem zkusila vstoupit do amatérské tenisové ligy. Co mělo být radostnou výzvou a posunem, se nakonec proměnilo v událost, která na dlouhé roky hluboce otřásla mým sebevědomím.

Tvrdá srážka s realitou ligového zápasu

Doposud jsem hrála pro radost a čistý pocit ze skvěle trefeného míče. Jenže amatérská liga přinesla úplně jinou atmosféru: body, tabulky, počítání každé chyby a soupeře, kteří vám nedají ani centimetr zadarmo.

Místo toho, aby mě soutěžní prostředí vybudilo, mě zcela svázalo. Tlak na výkon, strach z pokaženého míče a chybějící podpora udělaly své. Zápasy se staly festivalem nervozity. Údery, které jsem na tréninku dávala s jistotou, najednou létaly do sítě nebo kilometry za základní čáru.

Série porážek zanechala hluboké přesvědčení: „Na to proboha nemáš. Nejsi dost dobrá.“ Od té doby se v mém vnímání něco zlomilo a chybějící víra ve vlastní schopnosti se stala mým největším protihráčem.

Proč dnes nedám dopustit na trenérku z HAMRu v Záběhlicích

Právě kvůli této zkušenosti a celým týmům let, kdy jsem si v tenise nevěřila, pro mě má současná trenérka z tenisového areálu HAMR v Záběhlicích cenu zlata. Dnes na ni nedám dopustit.

Vím totiž, jak obrovský rozdíl dělá lidský přstup, trpělivost a odborné vedení. Dobrý trenér na Hamru není jen o drilování techniky – je to člověk, který vám pomáhá odbourat staré bloky, postupně vrací jistotu do ruky a pomáhá vám znovu najít ztracené sebevědomí, o které jsem po roce 2016 přišla.

Cesta k uzdravení: Tenis znovu pro radost

Dnes už se na minulé nezdary nedívám jako na definitivní prohru, ale jako na cestu, která mě dovedla tam, kde jsem teď. Amatérská liga mi ukázala, že honba za body dokáže spolehlivě zabít radost ze hry, pokud nemáte vedle sebe někoho, kdo vás vede správným směrem.

Díky trenérce z Záběhlic se krok za krokem učím vracet k podstatě. Nehraju proto, abych někomu něco dokazovala. Hraju pro ten jedinečný pocit, když se míček potká se středem výpletu, pro vůni antuky a pro radost z pohybu v tenisové sukni. A to sebevědomí? To si vedle správné trenérky na Hamru postupně vybuduji zpět.