Čistím, čistím podvědomé programy a připadám si jako Sisyfos

Čistím, čistím podvědomé programy a připadám si jako Sisyfos

Když jsem začala pracovat se svým podvědomím, představovala jsem si to jako jarní úklid. Vyvětrám, vymetám pár starých vzorců, setřu prach z dětskich traumat a bude uklizeno. Hotovo, vyřešeno, můžu žít v klidu.

Jenže realita spíš připomíná rekonstrukci stotisíciletého hradu bez dokumentace. Vždycky když oslavím, že jsem ten svůj balvan konečně dotlačila skoro na vrchol a zpracovala jeden blok, ozve se rodina. A ani nemusí chodit hluboko do historie – žádných dvacet let zpátky, bohatě stačí vytáhnout osvědčené trojhlavé dračí spřežení: Covid, Krtek a Světlana.

Stačí jedno nedělní odpoledne, smyčka covid, covid, covid, do toho příběhy o Krtkovi, nepostradatelná Světlana, a balvan letí s hlasitým žuchnutím zpátky na dno rokle.

Rodinné recyklování těchto věčných témat je totiž pro čištění podvědomí naprosto smrtící disciplína:

• Pokoření vrcholu: „Úžasné, už jsem si v sobě zpracovala a vymazala ten starý strach, pocit izolace i úzkost!“

• Rodinná sešlost o hodinu později: „A pamatuješ za covidu? A co tehdy Krtek? A co na to říkala Světlana?“

• Výsledek: Podvědomí okamžitě vytahuje zaprášený šanon, otevírá staré rány a spouští celé to kolečko stresu znova.

Mluvení rodiny o covidu, Krtkovi a Světlaně funguje jako neviditelná guma připnutá k pasu. Vy se snažíte posunout dopředu, přeprogramovat si hlavy a vybudovat si klid v duši, ale stačí spustit tenhle nekonečný repertoár a guma vás vymrští přesně tam, kde jste byli v té nejhorší uzávěře. Místo abyste čistili své dnešní vzorce, najednou znovu zpracováváte kolektivní paniku, rodinné křivdy a cizí životní příběhy.

A pak přijde ten moment. Finální fáze obranného systému.

Dojde to totiž do stavu, kdy prostě přestanu vnímat.

Mozek vyhlásí stav nouze, zatáhne rolety a zapne absolutní vnitřní offline režim. Rodina dál přehrává covid, Krtka i Světlanu, ale slova už jen neškodně narážejí na neviditelnou stěnu a odrážejí se pryč. Hlava přepne na generátor bílého šumu a já tam sedím, usmívám se, kývám, ale uvnitř jsem tisíc mil daleko – někde, kde je ticho, klid a kde žádné kovidové ani rodinné dramata neexistují.

Tlačit tenhle balvan do kopce ve chvíli, kdy vám do něj příbuzní s láskou šťouchají a dokola přehrávají staré gramodesky, je vážně na ručník do žita.

Ale víte co? I Sisyfos si nakonec musel uvědomit jednu věc: ten balvan nemusí tlačit pořád. Stačí si sednout vedle, nechat rodinu, ať si o covidu, Krtkovi a Světlaně vypráví třeba do aleluja, zapnout svůj vnitřní „přepínač nevnímání“ a v duchu si říct: „To už je pryč, to není moje dnešní realita.“ Dneska ten balvan klidně necháme ležet dole a půjdeme si dát radši kávu.