Řešitelská instituce zasedá: Kauza počmáraná reklama Zoo Praha

Svět občas vyžaduje rychlý a přímočarý zásah. Vidíš počmáranou reklamu na Zoo Praha, která místo roztomilého kapybary připomíná spíše oběť pouličního gangu, a řekneš si: „To je škoda, s tím by se mělo něco udělat.“ Sedneš ke klávesnici, pošleš jasný podnět ve smyslu „Změňte to, vypadá to hrozně“ a čekáš, že na druhé straně někdo řekne: „Jasně, díky za tip, pošleme tam někoho s hadrem.“

Jenže to bys musel žít v běžné realitě, nikoliv v paralelním vesmíru české veřejné správy.

Zpátky ti totiž dorazí odpověď, která svou vážností trumfne i zprávy o mezinárodních mírových jednáních:

„Předal jsem to řešitelské instituci.“

Kdo je a čím se zabývá Řešitelská instituce?

V tu chvíli se před očima okamžitě rozostří realita a nastupuje těžká sci-fi. Představujeme si tajnou, přísně střeženou budovu – pravděpodobně utopenou v podzemí přímo pod výběhem tapírů. V ní sedí Rada moudrých v oblecích z nehořlavého materiálu, kteří okamžitě vyhlašují Stav 1: Počmáraná kapybara.

Uprostřed místnosti se na obří obrazovce rozsvítí fotografie tvého podnětu.

1. První fáze (Analýza): Speciální tým vyhodnocuje, zda je čmáranice na plakátu pouhým vandalismem, nebo zda jde o hlubokou post-moderní alegorii na stav současné společnosti.

2. Druhá fáze (Kompetenční spor): Předseda řešitelské instituce vstává a pokládá klíčovou otázku: „Spadá čisticí sprej pod Odbor estetiky městského prostoru, nebo pod Pododbor pro údržbu vizuálních ploch zvířecích motivů?“

3. Třetí fáze (Hlasování): Po tříhodinové debatě se schvaluje harmonogram výjezdní komise, která se na místo dostaví v průběhu následujících tří kvartálů.

Kouzlo univerzální odpovědi

Věta „Předal jsem to řešitelské instituci“ je naprostý klenot české komunikace. Je to lingvistický ekvivalent černé díry. Když do nej pošleš cokoliv – od počmárané reklamy až po dotaz, proč autobusy nejezdí načas –, řešitelská instituce to pohltí a už nikdy z ní nic nevyjde ven.

Správný úředník totiž ví, že nejlepší způsob, jak vyřešit problém, je zabalit ho do tak vznešeného názvu, že si občan už netroufne znovu zeptat. Kdo by přece rušil Řešitelskou instituci při tak odpovědné práci?

A tak zatupce veřejnosti stojí u počmáraného plakátu, vnímá tu úřední majestátnost a říká si: moct tak k té řešitelské instituci přiběhnout po asfaltce na Hamru, hodit do jejich podzemního rozhlasu jedno hluboké, rezonující „Óóóómmm…“ a sledovat, jak jim z toho úředního šoku padají razítka z rukou!