Moje první pizza: Proč miluji Hawai a proč podle mě ananas na pizzu prostě patří
Italská gastronomická policie sice chytá morální amok, konzervativní pizzerie vyhlašují klatbu a gastro puristé při tom slově ohrnují nos, ale mně je to úplně jedno. Pizza Hawai s ananasem je srdcová záležitost, moje první opravdová láska mezi pizzami a nehodlám se za ni stydět.
Každý z nás má v paměti zapsanou tu svou úplně první pizzu. Ten okamžik, kdy z krabice ještě sálá teplo, sýr se táhne do nekonečna a vzduchem se line kombinace pečiva, rajčatové omáčky a roztopeného sýra.
Moje první setkání s touto italsko-kanadskou klasikou bylo jako zjevení. Do té doby jsem znal buď klasické české pečené buchtové koláče, nebo slané pečivo. A najednou přišel střet dvou zdánlivě neslučitelných světů: šťavnatá, sladká chutná kostička ananasu potkala slanou šunku a rozteklou mozzarellu. V tu chvíli bylo rozhodnuto.
Kritici tvrdí, že ovoce nemá na slaném těstě co dělat. Jenže tito lidé očividně zapomínají na základní pravidla vysoké gastronomie – kontrast a vyváženost:
Geniální sladkokyselá harmonie: Slaná šunka a tučný, rozteklý sýr potřebují něco, co celou chuť prořízne a osvěží. Ananas dodá přesně ten správný dotek sladkosti a kyselinky, který z těžkého jídla udělá šťavnatý zážitek.
Proti nudě na talíři: Dát si obyčejnou Šunkovou nebo Margarithu je sice sázka na jistotu, ale je to tak trochu gastronomická rutina. Hawai dodá každému soustu nečekaný impuls.
Šťavnatost v každém soustu: Nic není horšího než vysušená pizza. Když skousnete pečený ananas, uvolní se teplá šťáva, která celou kompozici dokonale propojí.
Vím, že debata o ananasu na pizze rozděluje společnost, rodiny i přátele na dva nesmiřitelné tábory. Ale gastronomie je od toho, aby přinášela radost, ne přísná pravidla a dogmata.
Pro mě bude Pizza Hawai vždycky jedničkou, vzpomínkou na dětství a symbolem chuťové odvahy. A až si ji dám příště, přidám si na ni ananasu klidně ještě dvojitou porci!