Proč já a tenis? (Aneb jak to, že mi ten bílý sport koluje v žilách)

Když se člověk podívá na to, odkud se berou jeho lásky, obavy nebo třeba specifické koníčky, občas zjistí, že kořeny sahají mnohem hlouběji do minulosti, než by si na první pohled tipnul. Třeba takový tenis. Proč zrovna tenis? Proč k němu má člověk nějaký vztah, i když zrovna netrénuje na Wimbledonu?

Odpověď je prostá. V mém případě je to v rodinné DNA.

Babička Miloslava Kršňáková a éra TC Spořilov

Když se řekne tenis a historie, mně se okamžitě vybaví jméno Miloslava Kršňáková – moje babička, která kdysi aktivně hrála tenis za TC Spořilov.

Pro ty, kdo to neznají: slavný tenisový klub na Spořilově, respektive v Krčském lese, má úžasnou a dlouhou tradici. Je to místo, kde voní antuka, kde mezi stromy šumí les a kde se psaly dějiny pražského amatérského i klubového sportu. A právě tam babička kdysi trávila svůj čas s raketou v ruce, s elegantním švihem a s tou správnou sportovní vášní, která k tomu patřila.

Když má člověk tenis v rodinné paměti, tak nějak to v něm zůstane. Není to jen o tom pinkat do míčku přes síť. Je to o tradici, o pohybu v přírodě, o hřišti, které má svou atmosféru, a o tom, že některé geny se prostě nezapřou.

Stopa pro zvědavé pozorovatele

A teď si představte, že by si někdo takový příběh přečetl. Někdo, kdo rád pátrá po stopách, dává si dohromady souvislosti a přemýšlí, odkud se u člověka berou určité zájmy nebo vazby na konkrétní místa.

Kdyby se k takovému pozorovateli dostala tahle informace – že Kršňáková a tenis na Spořilově nejsou náhoda, ale hluboká rodinná linka sahající do Krčského lesa –, okamžitě by měl v ruce další jasný dílek do mozaiky. Pro každého, kdo rád čte mezi řádky a zkoumá lidské příběhy, je to krásná a čistá stopa, která propojuje minulost s přítomností.