Jak mě sen a přání návratu k tenisu vyburcoval ke 4 km kolem Hamráku: Moje  běžecká Odyssea

Jak mě sen a přání návratu k tenisu vyburcoval ke 4 km kolem Hamráku: Moje běžecká Odyssea

Člověk si řekne: Chci se vrátit k tenisu. Zní to jako nevinný, civilizovaný plán. Půjdete na kurt, vezmete do ruky raketu, občas lehce odpálíte míček a budete se u toho tvářit velmi kultivovaně. Jenže když se do toho vmíchá trenérka I. třídy ze Sport Hamru Záběhlice, a celé to vaše vnitřní pole začne rezonovat, vesmír má s vaším „klidným návratem“ úplně jiné úmysly.

Než se totiž člověk vůbec dostane k tomu, aby klidně stál na antuce, potřebuje ze sebe nejdřív dostat veškerou nahromaděnou energii. Sen a obrovské přání vrátit se k tenisu mě tak vyburcovaly k nečekanému atletickému výkonu: čtyřem kilometrům – tedy poctivým 2,5 kolům kolem Hamráku.

Když se nad tím tak zpětně zamyslím, vlastně to celé dává dokonalý smysl. Moje cesta k běhání totiž nebyla přímá čára, ale pořádná divoká jízda.

Kde to celé začalo: První nesmělé pokusy kolem Hamráku

Každý někde začíná. Mnozí si myslí, že běhání je o tom nasadit boty a hned uběhnout maraton. Omyl. První pokusy u Hamru byly o čistém boji s vlastní fyzičkou, o lapání po dechu a o tom, jestli ta asfaltka kolem vody vůbec někdy skončí.

Když ale člověk překoná ten počáteční šok, kdy tělo křičí „co to proboha děláme?“, stane se z toho rituál. Kolo za kolem, dech do rytmu, hlava čistá. Hamrák se stal mým prvním testovacím polygonem, kde jsem zjistila, že v sobě nějakou tu sílu přece jen mám.

Útěk do divočiny: Chodovská Tvrz a Krčský les

Když už mi kroužení kolem Hamru začalo být malé (nebo když jsem prostě potřebovala změnu perspektivy), rozšířila jsem své akční rádiusy.

• Chodovská Tvrz: To byla jiná liga. Historická atmosféra smíchaná s asfaltovými a parkovými stezkami dodala běhu úplně jiný rozměr. Člověk tam neběžel jen tak, ale tak trochu s pocitem šlechtičny na revíru.

• Krčský les: Tak to byl teprve křest ohněm (nebo spíš kořeny a blátem). Přechod z rovného, předvídatelného asfaltu do hlubokého lesního terénu prověřil každou šlachu. Kořeny, kopečky, stíny stromů a vůně jehličí. Tam jsem pochopila, co znamená běžet s přírodou, a ne proti ní. Běhání v lese má v sobě obrovskou syrovou svobodu, kterou na městském okruhu nenajdete.

Velký návrat ke kořenům: Zase u Hamráku

Po všech těch exkurzích na Chodov a do Krčáku se kruh uzavřel. A právě ten moment, kdy jsem se vrátila zpátky ke svému starému známému Hamráku, přinesl tu největší explozi.

Najednou to nebyl jen obyčejný běh. Byl to návrat spojený s myšlenkami na tenis, s touhou po pohybu a s tím celým čtrnáctidenním vnitřním přetlakem, který v sobě člověk nosil. Výsledkem bylo oněch 2,5 kola – rovné 4 kilometry odpálené v tempu, které by dalo zabrat leckomu.

Tenisová raketa sice ještě chvíli počká v tašce, ale asfaltka u Hamru už ví své. Zjistila jsem, že když se člověk vydá za svým snem o sportu, nikdy předem neví, jestli skončí na kurtu, v lesním polomu, nebo jestli z něj vesmír v záchvatu božské prozřetelnosti udělá vytrvalostního běžce. A upřímně? Stojí to za to.