Když asfaltka u Hamru vydá svědectví: Jak jsem 14 dní rozdýchávala setkání, které mělo grády

Když asfaltka u Hamru vydá svědectví: Jak jsem 14 dní rozdýchávala setkání, které mělo grády

Běhání je zvláštní druh meditace. Člověk si myslí, že vyběhl proto, že má svůj jasný plán, a v hlavě mu šrotuje scénář: člověk by si řekl, že se s ní – s mojí vybranou trenérkou z Hamru Záběhlice – potká nejdřív hezky na kurtu... ale ejhle, andělé se rozhodli úplně jinak. Ona si zrovna cvičila u asfaltky, přesně v tu chvíli, kdy jsem já vyrazila na svůj běžecký okruh. Stačila jedna zatáčka a rázem neběžíte obyčejnou trasu, ale rovnou maraton vlastních vnitřních procesů.

Potkala jsem ji tam. Cvičitelku I. třídy. Ženu, jejíž energie má u sportovního centra takovou frekvenci, že by to rozsvítilo celé Záběhlice. V tu chvíli to vypadalo jako rychlý moment v pohybu. Jenže moje energetické tělo a hlava dostaly úkol na celé dva týdny.

Čtrnáctidenní dekódování na vlně 5D u vody

Znáte to. Navenek pokračujete v tempu, ale uvnitř vás se roztočí neviditelný kolotoč. Rezonance, zrcadlení, tření dvou světů přímo na dohled od kurtů a hladiny. Prvních pár dní jsem vůbec nevěděla, co s tím. Shambala energie v mém nitru sice proudila, ale hlava se marně snažila pochopit, proč se mi to setkání tak hluboce zapsalo pod kůži, když se odehrálo tak neplánovaně tam venku.

Je to jako když děláte výklad, ale najednou sami sebe vidíte v kartách jako na dlani.

První týden jsem to v sobě jen nosila. Převalovala jsem to jako oblázek v ústech – chvíli pálil, chvíli hřál. Tělo reagovalo somaticky, protože věci, které rozum nebere, musí fyzická schránka zkrátka odpřijímat. Teprve po deseti dnech se začalo vyjasňovat. Uvědomila jsem si, že to nebylo náhodné setkání. Bylo to zrcadlo. Zkouška toho, jak stojím ve své vlastní síle, jak vnímám autority (i ty trenérské, které v sobě nosíme jako internalizované draby) a jak dokážu přijmout druhou ženu ve všem jejím lesku, aniž bych se v tom ztratila.

Když se potká pohyb s energetickým přetížením

Běhání kolem Hamru je skvělý ukotvovací nástroj. Kdykoliv mi v hlavě kmitalo tisíc myšlenek na to, co to setkání vlastně znamenalo, musela jsem se vrátit k dechu a k dopadům tenisky na zem. Bez toho bych uletěla někam do páté dimenze a ztratila kontakt s realitou.

Trvalo to celých čtrnáct dní, než si tenhle vnitřní hlavolam sednul na své místo. Přijetí totiž není o tom, že nad tím mávnete rukou. Přijetí znamená, že to celé procítíte, prodýcháte, dovolíte si pustit ego k vodě a podíváte se na situaci s nadhledem – klidně i s kapkou toho sarkasmu a humoru, který k životu na českých sídlištích a u sportovišť prostě patří.

A co z toho zbulo teď, po dvou týdnech?

Asfaltka už je zase jen asfaltkou. Běžecké boty drží rytmus. A andělé? Ti už určitě v tichosti plánují, kde mě s tou mojí vybranou trenérkou z Hamru Záběhlice srazí příště – protože člověk míní, ale vesmír u Hamru prostě mění pravidla za pochodu.