Krčský les v létě: Proč tam chodím běhat (a proč u toho vypadám jako větrný mlýn)
Běhat v červenci v Krčském lese je pro normálního člověka diagnóza. Pro mě je to ale čistá radost – hlavně proto, že můžu sledovat ty ostatní "atlety", jak tam v tom dusnu bojují o každý nádech, zatímco já si tam pluju jako reklama na vnitřní mír a Shamballu.
Zatímco lidé platí tisíce za wellness a detoxy, já jdu do Krčáku. V srpnu je tam vzduch tak hustý, že by se dal krájet a prodávat jako bio-želatina. Ostatní běžci vypadají, že každou chvíli vyhledají pomoc, ale já? Já si lebedím. Jako terapeutka Reiki vím, že tohle vlhké teplo je ideální na "vypocení" všech těch blbostí, co do mě za týden hučeli v bance. Domů se vracím o dvě kila lehčí a o sto procent klidnější, zatímco z mých bot by se dala zalévat zahrádka.
Nechápejte mě špatně, já sama chodím běhat velmi ráda a Krčák je můj letní revír, ale dělám to s rozumem. Když vidím ty "profíky" v upnutých dresech, jak s fialovým obličejem a tepovkou 200 buší do kopce, říkám si: "Objevuješ Ameriku, kamaráde, a ta tvoje Amerika se jmenuje infarkt." Já si běžím své sloní tempo. Jsem sice zpocená až na kost, ale pořád se u toho dokážu usmívat na veverky.
V létě v Krčáku nejste sami. Máte tam doprovod – tisíce ovádů, kteří jsou motivovaní víc než váš osobní kouč. Jakmile zpomalíte pod 10 km/h, začnou vás ochutnávat. Takže moje tempo není o kondici, je to pud sebezáchovy. Občas u toho běhu máchám rukama jako větrný mlýn, abych ty potvory odehnala. Kdo mě vidí z dálky, musí si myslet, že v lese provádím nějaký tajný rituál Shambally 1024, ale já se jen snažím nenechat v lese litr krve.
Pak jsou tu cyklisté. Ti borci, co vypadají, že jedou Tour de France, a přitom jen jedou pro rohlíky na Roztyly. Prosviští kolem vás, tváří se, že trpí za celé lidstvo, a na pozdrav vám maximálně tak "flusnou" do cesty. Já si v tom svém vnitřním tichu říkám: "Kluci, kdybyste místo té televize a sledování statistik radši vnímali tu energii kolem, nebyli byste tak naštvaní."
Běh v létě je o jedné věci: užít si to a přežít. Já se vracím domů šťastná, že jsem se v tom lese nerozpustila a že mě neodnesli mravenci. A až uvidím ty "závodníky", jak se po doběhu křísí ionťákem, jen si v duchu vzpomenu na svých sloních kamarádů a usměju se. Protože život (i běh) je vtipný, jen se na něj nesmíte dívat přes tabulky a grafy.