Moje VZP – fáze dvě: „Máte moc velký obrázek dokladu!“

Tak jsem si řekla, že udělám něco pro svoje zdraví a pro peněženku. Portál Moje VZP na mě ze stránky mrkal tak přívětivě, že by člověk skoro věřil, že digitalizace státní správy je tady. Všechno šlo hladce. Jméno, rodné číslo, adresa, vyplněno. Pocit vítězství byl na dosah.

A pak přišel finální krok: „Přiložte doklad o zaplacení.“

Hrdě jsem vytáhla svůj chytrý telefon. Vyfotila jsem ten malý papírek z recepce s přesností špičkového fotoreportéra. Dokonalé světlo, dokonalý úhel, každý haléř ostrý jako břitva. Výsledná fotka měla sice asi 12 megabajtů, ale hej, žijeme v 21. století!

Klikám na Odeslat. Na tváři lehce vítězný úsměv.

A BUM! Červený rámeček, ze kterého dýchla čistá úřední láska:

„Chyba: Obrázek přesahuje maximální povolenou velikost souboru.“

Vítejte v digitálním středověku

V ten moment mi to došlo. VZP sice má moderní portál za miliony, ale server očividně běží na starém sálovém počítači z roku 1995, který má celkovou paměť jako průměrná kalkulačka. Vy jim nemůžete poslat fotku v rozlišení, na kterém jde přečíst i vodoznak. Vy jim musíte poslat něco, co vypadá, jako byste to nakreslili křídou na chodník a pak vyfotili kalkulačkou přes mastné sklo.

Takže nastává fáze dvě: Zmrzač svůj doklad.

• Oříznout? Nestačí.

• Snížit kvalitu? Málo.

• Udělat screenshot screenshotu? Už se blížíme!

Nakonec musíte fotku poslat sami sobě přes třetí aplikaci, třikrát ji zmenšit, osekat barvy na černobílou a doufat, že to bude mít požadovaných 200 kilobajtů. Výsledný doklad pak vypadá jako tajná šifra zprávy z druhé světové války, kde není k přečtení ani datum, ani částka, ani razítko.

Ale víte co? Systém VZP radostně zapípá: „Soubor úspěšně přiložen!“

Úředník na druhé straně sice z toho rozmazaného fleku nepřečte vůbec nic, ale tabulková velikost souboru sedí. A o to přece v české digitalizaci jde především!