Operace „Pátá dimenze v Průhonickém parku

Operace „Pátá dimenze v Průhonickém parku“: Jak jsem hledala Buddhu přes zamčenou mříž na ochozu

Svatý klid, osvícení a splynutí s přírodou – to jsou přesně ty věci, které člověk čeká od podzimní návštěvy Průhonického parku. Plán byl přitom naprosto neprůstřelný: dojít až ke slavné Botanické zahradě na Chotobuzi, vstoupit do stavu hlubokého zklidnění, na ochozu najít sochu Buddhy, zkontrolorat jeho čakry, poslat mu trochu energie z Reiki a možná si u toho na kartách vytáhnout jednoho strážného anděla pro lepší den.

Jenže to byste nesměli podcenit nekompromisní logiku parkové správy.

Když jsem po poctivém výšlapu kolem zámeckých rybníků konečně dorazila k ochozu botanické zahrady, místo otevřeného portálu do páté dimenze na mě čekala masivní, nekompromisně zamčená železná mříž. A na ní cedule s neúprosným vzkazem.

Aha! Oni totiž v Průhonickém parku moc dobře vědí, že všechna botanická osvícení a duchovní vhledy podléhají přísnému jízdnímu řádu – otevřeno je totiž výhradně od dubna do září! Jakmile nastane říjen, vesmírné kanály se na Chotobuzi oficiálně zavírají, mříže spadnou a veškerý zen podléhá zimnímu spánku až do prvního dubnového dne.

Stála jsem u té chladné konstrukce na ochozu a koukala přes mříže do liduprázdného areálu. Buddha tam někde uvnitř nepochybně seděl v lotosovém květu, obklopen pivoňkami, a užíval si absolutní nirvánu – hlavně proto, že k němu od října do března nemůže vůbec nikdo.

„Takže takhle to je,“ blesklo mi hlavou. „Buddha je sice v 5D k dispozici neustále, ale v 3D realitě Průhonického parku musíte mít propojování s vesmírem vyřízené mezi dubnem a zářím!“

Zkusila jsem se na mříž naladit alespoň energeticky. Když už mě sem pustit nechtějí, pošlu tam trochu vibrací přes tyčky. Jenže železná konstrukce mříže fungovala jako dokonalá Faradayova klec – má snaha o telepatický kontakt s Buddhou se odrazila zpátky a dopadla na proplouvající kachnu pod ochozem. Kachna jen zmateně zakákala, jako by právě prožila náhlé otevření třetího oka, a odplavala směr zámecký rybník.

V tu chvíli mi to došlo. Správa parku z nas nechce mít pouhé návštěvníky, oni z nás dělají skvělé filozofy:

1. Lekce první: Pravý Buddha není v zahradě za mříží, ale v tvé trpělivosti, když zjistíš, že jsi ten kopec šlapala mimo sezónu od dubna do září.

2. Lekce druhá: Odpor k zamčené bráně vytváří utrpení. Když přijmeš, že od října do konce března má spása pauzu, dosáhneš okamžitého klidu (a ušetříš za vstupné).

Otočila jsem se na patě, upravila si tašku s kartami a s úsměvem se vydala zpátky ke branám parku. Příště si raději udělám výklad na pařezu u Botiče – tam totiž žádnou sezónu od dubna do září neřeší a strážní andělé razítko od správy parku nepotřebují!